Pavel Reznicek

Středa, 2.4.2014

Je středa 2. dubna roku 2014, osm hodin večer a já sedám k počítači, pokouším se založit blog a těším se, až se podělím o své první zážitky z ciziny.

Včera jsem učinil prakticky největší krok v mé kariéře a vlastně i v celém životě. Oficiálně jsem se stal zaměstnancem jedné německé společnosti, jejíž název si nejsem jistý, zda smím publikovat. Každopádně jde o společnost, která má menší tým softwarových vývojářů ve věku přibližně mezi pětadvaceti a pětatřiceti lety a dále několik desítek (pokud počítám jen Berlín) pohledných slečen, které zde pracují na nejrůznějších pozicích. Tyto slečny jsem tedy zatím neviděl - pracuji ve čtvrtém patře, kde jich je jen pár, ale exkurzi do ostatních pater mám slíbenou na zítra.

Včerejší, tedy první den, se nesl ve znamení podepisování všelijakých dokumentů, požárních i dalších směrnic a nastavování počítače. Není to notebook, nýbrž pevná stanice. Pár poznámek pro kolegy vývojáře (ostatní čtenáři rychle přeskočí): je to poměrně nadupaná mašina se dvěma SSD disky a 16 GB RAM. Na stole na mě svítí dva velké monitory a hraju na klávesnici s nízkým zdvihem. Myš je ale opět bohužel drátová. Stůl je celkově dost velký, dokonce se mi chvílemi zdá, že na kolegu od vedle budu muset dost nahlas křičet, až mu budu chtít něco sdělit ...

Dnešní den, tedy středa, přinesl několik dalších poznatků. Ale postupně. O půl deváté se k nám dostavila kandidátka na pozici "Scrum master". Byla to asi tak pětatřicetiletá menší blondýnka ze Stockholmu, která se představila jako Mary. Bylo vidět, že už s agilními metodikami vývoje má své zkušenosti, a podle mého názoru se může chlubit i velmi pokročilými schopnosti sociálního charakteru. Soudím tak podle toho, že se byla schopná bavit i s člověkěm, který v dané problematice měl pouze pár základních informací. Ano, byl jsem to já. Po kratším představení členů vývojářského týmu a rozhovoru v kuchyňce (za doprovodu kávovarového koncertu) jsme se přesunuli ke Scrum boardu (kde sloupec Done je řešen jako nástěnka na dveřích skříňky obsahující spoustu bonbónů, lízátek a dalších sladkostí, které si vývojář může vzít po přesunutí úkolu do tohoto sloupce) a poté jsme se odebrali do relaxační místnosti. Tam si každý z nás vybral jeden sedací pytel, do kterého se zabořil. Mary zůstala poblíž tabule, na které poté psala své poznatky a lepila papírky asi tří barev. Celkem jsme tam strávili zhruba dvě hodiny a musím se přiznat, že jsem se několikrát přistihl, že úplně nevím, o čem je řeč. Omlouvá mě snad jen to, že už se blížil čas oběda ...

Na oběd jsme šli společně - celkem sedm lidí, vlastně se to podobalo tomu slavnému westernu. Mary mi sdělila, že asi před rokem navštívila Prahu a moc se jí tam líbilo. Při výběru hlavního chodu jsem si opět uvědomil, že vlastně ani moc nevím, co si objednávám. Ve škole by měla být minimálně jedna hodina němčiny týdně věnovaná porozumění jídelního menu.

Po obědě jsme se s Mary rozloučili a začali pracovat na svých věcech. Začal jsem se zaučovat do prvního projektu, na kterém bych pravděpodobně měl pracovat. Technologie - Spring. Paráda. Vynechám další technické záležitosti, ale opět bych musel zopakovat to silně pozitivní slovo - paráda. Ale to ještě není všechno. Představte si svět bez alokací. Nejde to? Říkáte si, že nějaké alokace přece musí být zavedeny? Kam by potom člověk vlastně vykazoval, že? Nikam. Nikam se prostě nic nevykazuje. Žádný splaw.de, ani nic podobného. Až si říkám, jestli je možné, že to tak může fungovat. Ale asi ano. Ta společnost tak funguje už od roku 2000.

O půl šesté se zvedám a odcházím z práce. Druhý den je úspěšně za mnou. Venku je moc hezky, tak se vydávám trochu dál než jen pár set metrů na hotel. Obdivuju, jak kolem mě všichni jezdí na kolách. Na to z Prahy nejsem zvyklý. Pohled se mi také zastavil na silnicích - rovné jako stůl. Nikde žádné výtluky nebo hrboly. Autobusem jsem v Berlíně ještě nejel, ale asi to vypadá trochu jinak než jízda po Praze. Tam jsem se občas bál, abychom neztratili třeba nápravu, neupadly dveře nebo z autobusu následně nevypadli nějací cestující. Nápis Vodafone mi připomíná, že budu potřebovat německé telefonní číslo. Vcházím do obchodu, prohlížím si smart-phone za 99 Euro, který v Čechách stojí přes 6000 Kč. Po chvilce se mě ujímá prodavač a lámanou angličtinou mi dělá nabídku. Následně do obchodu přichází nějaký jeho kamarád. Začali mezi sebou halekat cosi německého, něco, čemu jsem opravdu nerozuměl, ale když ze mě plynulou němčinou vypadlo "Ich kann Deutsch auch sprechen", ztuhly jim rysy a začali se podezřele červenat. Nicméně, vzal jsem si leták, který mi nabídli, a pokračoval ve večerní procházce.

Došel jsem až do místního Lídlu. Nedalo mně to a chvíli jsem se tam jen tak procházel a porovnával ceny s českými. Drtivá většina cen je srovnatelná, něco dokonce i nepatrně levnější. Došel jsem k závěru, že v Německu je dražší snad jen doprava (místo 550 Kč za měsíc využívání zdejších doubledeckerů zaplatíte 78 Euro) a bydlení (asi o 20 %).

Tak, a příště snad přibudou i nějaké fotečky :-)

Pátek, 4.4.2014

Stejně jako si profesoři na vysokých školách vymýšlí nejrůznější definice tak, aby jim běžný smrtelník hned tak neporozuměl, a přitom si mnou spokojeně ruce, jak jsou odborně na výši, připadá mi, že si ajťáci vymýšlí neuvěřitelné a někdy až zbytečné nástroje a metody, aby si připadali více ajťácky. Takovým nástrojem je třeba Git, který jsem se učil používat ve čtvrtek. Pro neznalé: stejně jako CVS nebo SVN je to nástroj, který slouží k zálohování a sdílení projektu mezi lidmi v týmu, takže každý může pracovat na své části daného projektu a po jeho dokončení tuto část "nahraje" do společného úložiště, odkud si ji zase ostatní členové týmu můžou stáhnout k sobě. Git má jen trochu pozměněnou logiku. Co je na něm nesrovnatelně obtížnější, je fakt, že se s ním pracuje prakticky výhradně přes příkazovou řádku. Z toho vyplývají hned dvě nevýhody: jednak si vývojář musí pamatovat příkazy (a ty nejsou právě triviální) a jednak při konfliktu souboru, který náhodou měnilo více vývojářů najednou, je tu reálná hrozba jeho chybného sloučení - při porovnávání obou verzí totiž aby se v tom, lidově řečeno, prase vyznalo ...

Pátek byl pracovně neúspěšný a nepracovně úspěšný. Možná se to může zdát matoucí, ale je to tak. Celý den jsem se společně s vývojářkou Susanne pokoušel o odstranění určité chyby ve vyvíjené aplikaci, nebo přesněji řečeno o její optimalizaci. Neustále kolem mě proletovaly termíny jako vlákno, asynchronní volání, aspekt a mnoho dalších, na které jsem od předchozího zaměstnavatele nebyl zvyklý. Ani společnými silami se nám však nepodařilo programu vyložit, jak má vlastně fungovat. Susanne nakonec dala přednost klidnějšímu domovu a nadcházejícímu víkendu.

Přede mnou ale zbývaly ještě dva úkoly: jít na prohlídku jednoho bytu a koupit si SIM kartu se zdejším telefonním číslem. Byt se nachází nedaleko a abych tam bez problémů trefil, dal jsem si s majitelkou sraz na Hauptstrasse - přímo před naší kanceláří. Pěšky nám tam cesta trvala pět minut. Byt se nachází ve čtvrtém a zároveň posledním patře běžného městského domu. Na výtah se v době výstavby jaksi zapomnělo, takže jsme museli šlapat po svých. Schody ještě spočítané nemám, ale určitě to provedu. Po vstupu do bytu jsem byl ihned uveden do místnosti, kterou budu obývat. Matematik by vyjádřil obsah místnosti jako prázdnou množinu. Byla totiž teprve ve stavu zařizování a až následující den se tam měly nastěhovat první kusy nábytku. Místnost je poměrně světlá a okna dobře izolují hluk z ulice. Z ostatních místností (zejména kuchyň a koupelna) mám spíš průměrný dojem a celkově na mě byt působí příznivě.

Nakonec jsem si šel konečně obstarat německé telefonní číslo. Zašel jsem opět k Vodafonu. Vše proběhlo docela hladce a od tohoto okamžiku používám telefonní číslo s předvolbou +49.

Sobota, 5.4.2014

Dnešním dnem za sebou mám polovinu prvního berlínského víkendu. Dopoledne jsem si pečlivě promyslel plán, zkontroloval stav nabití mého Olympusu a vyrazil do ulic.

Bohužel už po pár stech metrech jsem narazil na první překážku. Rozhodl jsem se totiž investovat do měsíční "lítačky". Přistoupil jsem k automatu ve stanici metra Kleistpark a vložil do příslušného otvoru kartu. Jaké to pro mě ale bylo překvapení, kdžy mi automat kartu odmítl. Díky všelijakým obrázkům a nápisům ve všech možných jazycích jsem pochopil, že v automatu můžu platit ne jen kartou, ale i mincemi a bankovkami. Obrátil jsem se tedy a šel si nejdříve vyprosit peníze od bankomatu, zde nazývaného Geldautomat. Požadovanou sumu 70 Euro mi naštěstí vydal bez problémů. Vydal jsem se zpátky k automatu na jízdenky a cestou jsem si pochvaloval, jak celou situaci dobře zvládám. Člověk se ale nemá radovat předčasně. Přistoupil jsem k automatu a začal ho krmit postupně padesátieurovou a dvaceti eurovou bankovkou, které ochotně zbaštil. Potom ale jakoby ho přešel hlad a pětieurovku už si nevzal. To se jen tak nevidí - představte si, že se chcete zbavit peněz a ono to nejde. Díky sdělení na displeji jsem pochopil, že háček je ve verzi bankovky. Existují totiž starší a novější pětieurové bankovky a tento automat na ty novější prostě není stavěný. Ze svých útrob na mě hodil mých 70 Euro a já jsem zůstal bez jízdenky. Koupil jsem si tedy aspoň jednoduchou jízdenku na nádraží Südkreuz, kde jsem věděl, že je stánek s lidskou obsluhou. Až poté jsem se stal legálním uživatelem měsíční jízdenky na berlínskou hromadnou dopravu.

Sobotu jsem chtěl věnovat slavným památkám. Linkou S1 jsem se dopravil na stanici Brandenburger Tor. Jak už název napovídá, tato stanice se nachází v těsné blízkosti proslavené brány. Brána samotná rozhodně není nejmenší a navíc když vylézáte z metra, máte ji přímo před sebou. Zabloudit tedy není kam. První, čeho si nelze nevšimnout, jsou lidé. Mnoho lidí. Prostě druhý Václavák. Všude samý turista. Oproti zmíněnému pražskému náměstí tu ale vlaje spousta černo-červeno-žlutých vlajek. Také tu jsou vidět koně s bryčkami jako na Staroměstském náměstí a výjimkou rozhodně nejsou ani rykšoidní povozy. Dělám pár snímků a snažím se přitom, aby byly trochu k světu. Modrá obloha sice není vidět, ale slunce se o nějakou aktivitu snaží, takže světla je dost a aspoň nebudou ostré stíny.

Ubírám se mírně doprava, tedy směrem na sever. Mezi stromy se pomalu začíná rýsovat ona známá budova s prosklednou kupolí - Deutscher Bundestag. Kolem je již větší prostranství a turisté jsou proto rozmístěni rovnoměrněji. Opět vytahuji Olympus a dokonce se s onou stavbou nechávám zvěčnit párem náhodných turistů.

Mojí další zastávkou je hlavní berlínské nádraží. Od Deutscher Bundestag je odděleno vodním tokem Spree. Nevím, jestli to lze nazvat řekou, ale spíš bych se přikláněl k označení kanál, případně stoka. Budova Berlin - Hauptbahnhof vypadá velmi moderně jak zvenku, tak zevnitř. Po vstupu si člověk připadá spíš jako v obrovském nákupním centru než jako na nádraží. Budova má celkem asi pět poschodí, přičemž úplně dole se nachází osm nástupišť pro meziměstské a mezinárodní vlaky a v posledním a předposledním patře celkem šestnáct nástupišť pro příměstské vlaky a dále pro vlaky linky S a U. Vše je v pohybu - od lidí přes eskalátory až po průhledné válcovité výtahy. A do toho tu a tam prosviští vlak ...

Vydávám se do posledního poschodí, kde čekám asi dvě minuty na vlak linky S směřující na Strausberg. Vystupuju ale už po několika zastávkách - na Alexanderplatz. Po výstupu z metra se rozhlížím a očekávám čtvrtou nejvyšší stabu v Evropě a první nejvyšší stavbu v Evropské unii - Fernsehturm. A ono nic. Všude okolo totiž zastiňují výhled domy bankovních a jiných institucí. Přímo z náměstí Alexanderplatz se už ale špička odhaluje. Mířím přímo pod věž. Nachází se tam menší vestibul s kavárnou. Lze tu koupit vstupenky na vyhlídku, ale odrazuje mě už informativní hlášení v rozhlasu - něco ve smyslu, že kdo si vstupenku koupí nyní, na řadu se dostane za 2 hodiny a 10 minut. To by mi museli zaplatit, abych tam čekal ...

Mým dalším cílem jsou radnice - Rotes Rathaus a Altes Stadthaus. Našel jsem je na první pokus, ale nic moc k vidění tam není. V okolí se ale nachíází několik fotogenických uliček. Postupně směřuji k poslednímu bodu mé sobotní trasy - Berliner Dom. Někde jsem četl, že je to největší chrám v Berlíně. Žádný drobeček to rozhodně není, ale laicky odhaduju, že mu pražská Svatovítská katedrála může dobře konkurovat.

Začínám pociťovat únavu, tak nastupuji do autobusu a nechávám se odvést na stanici Brandenburger Tor, kde přestupuji na metro směřující ke sprše a posteli. Celkově musím říct, že jsem čekal trochu víc. Budovy jsou zajímavé z historického hlediska, ale třeba z hlediska architektury mi připadají spíše průměrné. Celý den jsem navíc při fotografování bojoval s parazitními objekty, jako dopravní značky, semafory, kabely elektrického vedení nebo jeřáby tyčící se do nebeských výšin. Například Deutscher Bundestag obklopovaly z jedné strany mobilní budky dělníků a jeřáb a z druhé strany zase vyčuhovala televizní věž. U chrámu Berliner Dom už jsem myslel, že to snad vzdám ...

Neděle, 6.4.2014

Po nepatrném sobotním zklamání jsem si na neděli naplánoval návštěvu několika berlínských parků. Při pohledu na mapu mi pohled padl na Tempelhofer Park, s ním sousedící Volkspark Hasenheide a pro případ, že by zbyl čas, ještě Großer Tiergarten.

Do prvního zmíněného parku jsem vyrazil pěšky. Můj odhad vzdálenosti ale nebyl úplně nejpřesnější a jen cesta tam mi trvala snad celou hodinu. Už když jsem se k parku přibližoval, cítil jsem, že to asi nebude klasický park. A taky nebyl. Ve skutečnosti se jedná o plochu bývalého letiště Berlin - Tempelhof. Plocha je to vskutku obrovská. A naprosto nudná. Z jednoho konce je vidět na druhý - vzdálený několik kilometrů. Při vstupu do tohoto "parku" jsou tu k vidění tenisové kurty, minigolfové hřiště (i když by se tu dal hrát maxigolf), dále pak i několik skupinek stromů a z celé plochy je samozřejmě na dohled opuštěná budova a hangáry. Při mé návštěvě tu liduprázdno rozhodně není - jsou tu celé rodiny s dětmi, mnoho cyklistů a inlinistů prohánějících se po bývalých runwayích a dokonce i skupina hrající tzv. Boßespiel. V čem tato podivná hra spočívá, opravdu netuším ...

Po kratší návštěvě tohoto bývalého letiště jsem přešel do sousedícího parku - Volkspark Hasenheide. Nyní jsem byl skutečně příjemně překvapen. Tento park se rozhodně dá srovnávat i s pražskou Stromovkou. Je velmi rozsáhlý (i když ne jako vedlejší letištní plocha) a dokonce i kopcovitý. Jsou tu i menší vodní plochy s labutěmi, čápi apod. Svůj čas tu tráví spousta lidí různého věku i národnosti. Na své si přijdou i děti, pro které tu je velké dětské hřiště. Občas se tu pořádají programy v letním přírodním divadle. Úžasná je také menší zoologická zahrada s obyčejnými i neobyčejnými zvířaty. Musím říct, že už se těším, až si sem někdy vezmu deku a nějakou knížku.

Nakonec vyrážím do parku Großer Tiergarten. Nachází se vedle budovy Deutscher Bundestag, kterou jsem poznal už včera, ale dnes je lepší počasí, tak mi to nedá a musím si ji vyfotit znovu. Samotný park Großer Tiergarten je velmi hezký. Opět se tu nachází i četné vodní plochy, které pobyt příjemně zpestřují. Sem tam je vidět socha nějakého knížete. Procházku zakončuji u Vítězného sloupu (Siegessäule). Tyčí se uprostřed velkého kruhového objezdu a slouží jako rozhledna. Přes osm metrů vysoká socha Vítězství na vrcholu se na slunci nebývale blyští.

Po dnešním dnu mám v nohách našlapaných hezkých pár kilometrů, tak se pomalu vydávám domů.

Pondělí, 7.4.2014

Pondělí se neslo v duchu pobíhání po úřadech. Pomohal mi s nimi jeden kolega. Vyrazili jsme hned ráno. A ve skutečnosti jsme moc nepobíhali, ale jezdili autem. Služebním. Českým. Byla to oktávka. Kombík. V té nejlepší výbavě, co jsem snad kdy viděl. Xenony, vestavěná GPS navigace, automatická převodovka, pod volantem páčky pro případné manuální řazení. Bomba ...

Prvním cílem byl Meldebehörde, tedy Úřad evidence obyvatelstva. Dorazili jsme tam už v 9:45, ale díky více než padesáti dalších čekajících jsme se dostali na řadu až v 11:15, tedy po hodině a půl. Žádost byla vyřízena během deseti minut a od tohoto okamžiku jsem se stal oficiálně Berlíňanem.

Dalším úřadem, na jehož frontu jsme se společně psychicky připravovali, byl Deutsche Rentenversicherung, obdoba České správy sociálního zabezpečení. Hned po vstupu do příslušné haly jsme byli zcela ohromeni, neboť jsme přišli na řadu téměř bez čekání. Vše šlo jako na drátku a nakonec jsem obdržel jakési identifikační číslo.

Třetím, a posledním úřadem byla zdravotní pojišťovna. V Německu jich prý mají nespočetné množství, ale všichni vývojáři se údajně pojišťují u Techniker Krankenkasse. Nejsem žádná výjimka, tak jsem to podepsal. Během několika dní mi pošlou vyhotovenou kartu a já se budu moct definitivně odhlásit od mé současné pojišťovny v Čechách.

Kolem půl druhé jsem už zase seděl u své nabušené mašiny v práci a začínal studovat technologii GWT, neboli Google Web Toolkit. Od kolegyně Susanne jsem dostal asi dvouhodinový rychlokurz. Do této chvíle jsem o zmíněné technologii nevěděl prakticky vůbec nic, ale už po tomto rychlokurzu se mi začala docela líbit - stále je řeč o té technologii, nikoliv o kolegyni Susanne ;-) V některých ohledech mi GWT silně připomíná framework Tapestry, se kterým jsem pracoval asi dva měsíce na jednom projektu u předchozího zaměstnavatele. Docela se už těším na úterý a další dny, kdy se do GWT zapracuji trochu víc a případně dostanu první menší úkoly.

Středa, 9.4.2014

Dnešní den už byl relativně stereotypní - jeden scrum stand-up a pak dost programování. Přinesl ale i dvě neočekávané události.

První z nich je pro mě extrémně významná - jde totiž o jídlo. Od začátku mé nyní již více než týdenní kariéry v německé společnosti chodím v místní kuchyňce kolem velkého koše s ovocem. Až dnes jsem se ale dozvěděl, že jeho obsah je všem zaměstnancům volně k dispozici. Dokonce mě kolegové pobízeli, jen ať si vezmu, kolik chci, načež jsem je varoval, aby přede mnou taková slova raději pečlivě zvažovali ...

Tou druhou událostí mám na mysli kulturní zážitek - jestli to tak lze nazvat. Byl jsem totiž samotným ředitelem společnosti pozván do podniku s názvem Quatsch Comedy Club. Nikdy jsem o něm neslyšel, tak jsem nabídku přijmul. Jedná se o menší divadlo bezprostředně sousedící se známým divadlem Friedrichstadt-Palast z roku 1867. Dnešní večer v klubu vystupovali tři "baviči" ve stand-up stylu - dva Britové a jeden Kanaďan. Místy bylo vystoupení skutečně vtipné, ale bral jsem to především jako další příležitost k poslechu kvalitní angličtiny.

Pátek, 11.4.2014

Dnešní den se pro mě stal zajímavým díky plánované cestě zpět do Čech. Na rozdíl od minulých přesunů vlakem jsem nyní zvolil autobus. Po ukončení všech důležitých pracovních úkolů jsem si přes rameno přehodil z poloviny prázdný batoh a vyrazil. Nejprve mě čekala asi půlhodinová cesta doubledeckerem do zastávky ZOB am Funkturm. Nějaký čas jsem si lámal hlavu nad touto podivnou zkratkou, ale neznamená to nic jiného než Zentraler Omnibusbahnhof. Druhá polovina názvu, tedy Funkturm, představuje pojmenování na dohled stojící věže z roku 1926. Je to vlastně rádiový vysílač. Celková výška je 150 metrů. Najíst se tu můžete v restauraci ve výšce 51 metrů a potom můžete vyjet rychlovýtahem do rozhledny téměř pod samotným vrcholem. Zajímavostí je, že se pravděpodobně jedná o jedinou rozhlednu na světě, která stojí na porcelánových izolátorech.

Asi půl hodiny před odjezdem byl přistaven náš autobus. Vlastně právě dorazil z cesty začínající v Dánsku a do Berlína směřující přes Nykobing Falster a Rostock. Pouze se vyměnili cestující. Cesta do Prahy potom trvala přes čtyři hodiny a musím říct, že vlak je i přes veškerý servis zahrnující noviny, pití a sušenku rozhodně pohodlnější.

A málem bych zapomněl - včera jsem si s pomocí kolegy rozšířil vybavení mé skromné místnosti. Nyní si můžu užívat takového komfortu, jaký poskytuje křeslo a klasický psací stůl s židlí. Dokonce jsem dostal i externí monitor.

Středa, 16.4.2014

Průběh minulých pracovních dnů by se s trochou nadsázky dal vyjádřit jediným slovem - stereotyp. Ráno přijdete do práce, odpoledne jdete domů. Dostávám první úkoly, které sám nebo s menší pomocí některých kolegů řeším. Čas od času se také stávám účastníkem tzv. párového programování. To znamená, že si k jednomu problému sedneme dva a snažíme se dát hlavy dohromady a společně tomu přijít na kloub.

Dnešní den byl ve srovnání s předchozími dny značně akční. Byl jsem si totiž zařídit bankovní účet. Pokud pracujete v zahraničí a chcete za to dostávat nějaké peníze, tak je to docela praktická věc. Pomohal mi s tím opět kolega, ale myslím, že na rozdíl od úřadů z minulého týdne bych na to tentokrát stačil i sám. Bankovní úředník uměl anglicky a byl velmi ochotný. Vysvětlil mi všechny možnosti a po necelé hodině jsem si zpátky do práce nesl žlutobílou složku s dokumenty.

Přes den se udělalo pěkné počasí. Teplota by sice mohla být o něco vyšší, ale při pohledu na fotogenické mraky a některé kvetoucí stromy mi to nedalo a k večeru jsem vyrazil do okolních uliček.

Čtvrtek, 17.4.2014

Dnešním dnem skončil další pracovní týden. V pátek je totiž stejně jako následující pondělí svátek. A to ani nadšení programátoři do práce nechodí ...

Pro mě je dnešek významný také tím, že jsem si byl poprvé samostatně zařizovat určité formality v němčině. Potřeboval jsem totiž poslat doporučený dopis do Čech - ukončení zdravotního pojištění u mé české zdravotní pojišťovny. Koupit třeba pohled a následně jej vhodit do jakékoliv poštovní schránky umí každý. S doporučeným psaním je to ale o něco složitější. Nejvíce mě zaskočilo, že se na rozdíl od České pošty nemusí vyplňovat žádný další formulář nazývaný podacím lístkem. Tady stačí nadepsat obálku stejně jako v Čechách (adresát a odesílatel) a o všechno ostatní už se postarají úředníci. Pravda ale je, že to vyjde poněkud dráž. Za jednu obálku plnou k prasknutí jsem zaplatil 3,65 Eur.

Pátek, 18.4.2014

Při zkoumání německých svátků může člověk narazit na tzv. Velký pátek. V tomto roce připadá právě na dnešní den. Rozhodl jsem se věnovat ho průzkumu dvou berlínských letišť - Schönefeld a Tegel.

Z různých zdrojů jsem slyšel ne příliš pozitivní reference na Schönefeld, proto jsem ho zařadil do seznamu jako první. To nejlepší má přece přijít na konec ...

Vyrazil jsem hned po snídani. Jede se linkou S45 ze stanice Südkreuz až na konečnou. Cesta trvá asi 45 minut. Pro jistotu si s sebou beru vypsaná slovíčka. Cestou přistupují lidé s kufry na kolečkách evidentně směřující také na letiště. Po výstupu ani nemusím hledat žádné orientační cedule a nápisy - stačí jít s davem.

Samotná hala letiště Schönefeld rozhodně není největší. Není tam nic moc k vidění. Dokonce mám podezření, že se na letišti nenachází ani terasa pro zvědavce a letecké fanoušky. Ptám se dvou místních policistů. Navigují mě kamsi za roh. Už z dálky vidím, že mě bude čekat prohlídka a průchod bránou detekující kovy. Po několika krocích si ale všímám i něčeho dalšího. Něčeho, na co nejsem z terasy na pražském letišti vůbec zvyklý. Tady se totiž platí vstupné. Chvíli se rozmýšlím a nakonec to zbaběle vzdávám. Jestli za vstup mám platit, tak jedině až bude lepší počasí - nyní je nízká oblačnost. Odpoledne by se snad mohla rozptýlit a na letišti Tegel budu mít další šanci.

Po obědě se vydávám na cestu obráceným směrem - letiště Tegel. Na cestě musím přestupovat, ale i tak je cesta o deset minut kratší než na Schönefeld. Toto letiště na mě dělá lepší dojem. Skládá se z několika terminálů. Nejsou to ale žádné obrovské budovy, takže ve výsledku je letiště přibližně srovnatelné s Ruzyní. Při porovnání s Schönefeldem je to tu celkově živější - je tu mnohem více lidí, více obchodů, prostě živo. Po chvíli bloudění stojím před nápisem Besucherterrasse. Vstupné se tu rovněž vybírá, ale tentokrát do toho jdu. Vytahuju z peněženky dvě jednoeurové mince a vhazuju je do automatu. Vytištěný lístek ukazuju obsluze na bezpečnostní kontrole. Po prošacování jsem puštěn dál a stoupám po několika schodech směrem k lepším výhledům.

Pravda je, že v Praze je tato terasa zdarma. Pravda ale také je, že za 2 Eura má Tegel co nabídnout. Na terasu by se vešly stovky lidí. Je prostorná a nabízí mnoho pohledů do různých částí letiště. Výhled na letištní dráhy je dokonalý. Procházím si celou terasu a snažím se vytipovat ta nejlepší místa. Oblačnost se pomalu začíná rozestupovat a slunce tak dostává více a více příležitostí ukázat, co umí. Jeho poloha je pro focení ideální. A fotit je opravdu co. Provoz na tomto letišti je neskutečný. Alespoň ve srovnání s Prahou. Přistává nebo vzlétá jedno letadlo za druhým, případně i současně, což není díky dvěma souběžným drahám problém. Pomalu ani nemá cenu vypínat fotoaparát. Pokouším se o kvalitní fotky s velkým přiblížením. Uvidím, co z toho bude. Na terase bych vydržel snad až do setmění.

Za celou dobu se ale neukázalo žádné opravdu velké letadlo. Většina z nich byla střední velikosti. Pokud jde o letecké společnosti, naprosto jednoznačně tu převládá Airberlin. Na druhé místo bych odhadoval společnosti Lufthansa a Germanwings a potom další.

Tuto odpolední část dnešního plánu tedy považuji za zdařilou a myslím, že jsem na vyhlídkové terase letiště Tegel nebyl naposledy ...

Sobota, 19.4.2014

V sobotu se počasí po chladném a zataženém týdnu umoudřilo, proto jsem vyrazil do přírody. Dokonce jsem se mi podařilo přesvědčit i moji spolubydlící a "majitelku" bytu v jedné osobě, aby se na výlet vydala se mnou - ve skutečnosti to ani nedalo moc práce :-)

Navštívili jsme Grunewald. To je poměrně rozsáhlý les nacházející se na západním okraji Berlína. Prošli jsme ho celý od jihu až na sever, a to podél několika jezer - nebo spíš rybníků. Příroda je tady moc hezká. Je tu klid. Díky rozsáhlosti lesa a možná i jeho lokalitě tu ani nenastává problém nepřiměřeného a obtěžujícího množství lidí. Zkrátka ideální místo pro odpočinek po pracovním týdnu ...

Neděle, 20.4.2014

Neděle je ve znamení sportu. Nejdřív jsem se šel podívat na Olympijský stadion a potom jsem vyrazil na hory.

Na Olympijský stadion se nejlépe dostanete ze stanice Olympiastadion linky S5. Stadion se nachází za masivním plotem a za vstup do areálu se platí - vstupné pro dospělé činí 7 Euro. Při pohledu na frontu jsem si ale řekl, že stadion raději obejdu a podívám se do ostatních přilehlých sportovních areálů. Těch je tu celá řada - můžete tu vidět (a také cítit) koně, fotbalová hřiště, běžecké tartanové dráhy, budovu plaveckého bazénu a další zajímavosti. Projít celý areál mi trvalo asi dvě hodiny.

Pokud jsem v úvodu napsal, že jsem se vydal na hory, myslel jsem tím nejvyšší vrchol Berlína. Řeč je o vyvýšenině nazývané Teufelsberg, neboli Čertova hora. Po cestě jsem také navštívil Teufelssee. Je to relativně malé jezírko. Není ale zdaleka tak hezké jako vodní plochy z předchozího dne. Od Teufelssee vede asfaltová cesta až na Teufelsberg. Je tu několik serpentýn. Kdo však jde pěšky, může si cestu zkrátit vyšlapanými cestičkami. Od jezírka to na samotný vrchol trvá celých dvacet minut. Kdo by si ale z různých zdrojů přečetl, že se jedná o kopec navršený z válečných trosek, a očekával, že tu uvidí kusy zdí zbořených domů nebo věže kostelů, byl by překvapen. Je to kopec jako každý jiný.

Už po cestě se mezi stromy občas ukazuje neklamná známka rychle se blížícího vrcholu - radar. Kdysi tady totiž měla sídlo americko-britská odposlouchávací základna. V současnosti je areál přístupný široké veřejnosti. Ne však zcela volně. Ve skutečnosti je volný přístup zamezen trojitým plotem s ostnatými dráty. Dovnitř se dostanete jen po zaplacení vstupného u hlavní brány. Místní obsluha vám na ruku obtiskne razítko s nějakým neidentifikovatelným ornamentem černé barvy. Po nashromáždění několika zájemců začnete s průvodcem pronikat od vstupní brány směrem k radarům. Celý areál slouží jako sprejerské hnízdo. Jen těžko se hledá stěna nebo i jakýkoliv jiný objekt, který není posprejovaný.

Radar už vlastně ani není radar. Jsou to trosky radaru silně postižené vandalismem. Z nadmořské výšky 120 metrů pomalu vystoupáte po schodech do jednotlivých pater radaru. V každém patře je pár minut přestávka na zhotovení fotek a načerpání sil na další patro. Nakonec se dostanete až do kopule nejvyššího radaru. Ta se nachází v nadmořské výšce celých 180 metrů. Výška radaru tedy vlastně tvoří rovnou polovinu výšky samotného kopce.

Nacházet se uvnitř kopule je zcela vyjímečný zážitek. Několika malými otvory (velikost skutečně jen na objektiv fotoaparátu) sem vniká denní světlo. Ještě tu hoří jedna svíčka osvětlující hudebníka s kytarou, který začíná improvizovat. Jinak je tu tma. Zvuk se tu odráží od "stěn" s neuvěřitelnou intenzitou. Ozvěna, jaká není ani v jeskyních. Snažím se o pár fotek. Kvůli tmě a dlouhé expozici je potřeba samospoušť a nějaký předmět jako stativ. Snad z toho něco bude ...

Po dvou umělcových písních sestupujeme o patro níže, kde je normální denní světlo. Je tu ale také silný vítr. Při pokusech o panoramatické fotky mám problémy navázat jednu část na druhou. Nepomáhá ani opřít se o konstrukci radaru, protože i ta se v poryvech klepe. Je tu ale opravdu vynikající výhled. Mapy nelžou - Berlín a široké okolí je naprosto ploché. Překvapilo mě ale, jak je okolí Berlína zalesněné. Kam až oko dohlédne, jsou lesy. Myslím, že to není úplně běžné ani v Čechách.

Po sestoupení do základního tábora v podobě vstupní brány areálu mířím na sever a na metro. Ještě v rychlosti šplhám po příkrém svahu na vrchol kopce Drachenberg (nadmořská výška 110 metrů), odkud je vynikající výhled zpět na Teufelsberg. Odpolední slunce mi ale nedovolí udělat kvalitní snímek. Snad někdy příště ...

Pátek, 25.4.2014

V minulých dnech uplynulého pracovního týdne jsme v práci překonali původní odhady a všechny úlohy jsme stihli dokončit ještě před termínem. Dnes, tedy v pátek, proto vládla relativně uvolněná atmosféra. Já osobně jsem ráno provedl menší refactoring v aplikaci a potom jsem si asi hodinu četl knihu RabbitMQ Cookbook. Dozvěděl jsem se několik základních věcí o této technologii. Je skvělé, že se dokonce v pracovní době najde také čas na studium.

Před obědem dorazil další uchazeč o pozici Java vývojáře. Tentokrát příslušník Srbska. Chvíli byl zkoušen z technických znalostí a stejně jako před měsícem já, musel dokončit zkušební úlohu. Následoval vynikající oběd v předzahrádce jedné nedaleké restaurace.

Po obědě jsem se věnoval malému změnovému požadavku v aplikaci. Protože ale bylo venku hezké počasí, o půl páté jsem si řekl, že mi začíná víkend. Zamířil jsem do Viktoriaparku. V průběhu týdne jsem si tu byl zaběhat, takže už jsem ho docela dobře znal. Park není rozsáhlý, ale na berlínské poměry je rozhodně dost kopcovitý. Je tu také kaskádovitý vodopád, který zdejší vzduch příjemně osvěžuje. Odpolední slunce na fotografování nebylo ideální, ale pár fotek přesto můžu zveřejnit.

K večeru jsem se ještě rychle přesunul do Rudolph-Wilde parku. Při vyloženě zapadajícím slunci jsem si vychutnával, že nemám žádné povinnosti, nikam nespěchám a že mám čas i na hraní si s fotoaparátem ...

Sobota, 26.4.2014

První víkendový den byl ve znamení relaxování. Kolem poledne jsem vyrazil na procházku do parku známého pod označením Park am Gleisdreieck. Odpoledne jsem strávil na dece, resp. ručníku v Rudolph-Wilde parku s knížkou. Ve skutečnosti jsem tam ale asi polovinu času sledoval mraky plující po modré obloze. Ke konci jsem byl nucen vyhledat úkryt pod stromy před krátkou přeháňkou. Po příchodu na byt jsem měl tu čest poznat další tři sestry mé spolubydlící. Dokonce jsem byl přizvaný ke stolu s večeří. Takže zkrátka prima den ...

Neděle, 27.4.2014

Dnešní toulky po Berlíně jsem absolvoval částečně autobusem a částečně pěšky. Začal jsem na stanici Zoologischer Garten, kde jsem chvíli chodil sem a tam. Tato stanice slouží jak pro linky S a U, tak pro autobusy. Nevím, jestli je to obvyklé, ale dnes tu byl provoz rozhodně větší než třeba na oficiálním hlavním autobusovém nádraží ZOB am Funkturm. Prohlédl jsem si vchod do místní zoologické zahrady a zjistil, že vstupné pro dospělého jednice činí 13 Eur. Roční pernamentka vyjde na 60 Eur. Velikost zahrady by měla být přibližně stejná jako pražská Troja. V létě se sem určitě podívám.

Vyhledal jsem nástupště stovky, tedy autobusu číslo 100. Údajně je to turisty nejpoužívanější pravidelná linka v Berlíně. Projedete parkem Großer Tiergarten, svezete se po známé ulici Unter den Linden a nakonec zamíříte do konečné stanice Alexanderplatz. Prošel jsem okolí televizního vysílače a pokusil se o pár fotek, které by mohly konkurovat těm z prvního výletu, kdy bylo nebe zcela zatažené. V ulicích dnes bylo také mnohem více živo.

Úterý, 29.4.2014

Pomalu se blíží konec dubna - prvního měsíce stráveného v Německu. Řekl bych, že měsíc je nejmenší časová jednotka, za kterou už lze rekapitulovat. Město, práci i jazykové (ne)znalosti či pokroky.

Berlín jako město není špatné. Je tu mnoho významných historických památek, v nichž (přímo nebo v jejich blízkosti) se před lety rozhodovalo o osudech mnoha miliónů lidí. Větší dojem by ale tyto památky jistě udělaly na někoho, kdo se o historii aktivně zajímá a zná potřebné detaily. Berlín se také může chlubit opravdu velkým množstvím udržovaných a hojně navštěvovaných parků. Vše je ale v podstatě jedna rovina. Člověk tu sice najde i takové "kopce", při jejichž výstupu se vskutku zadýchá, ale kdo by čekal něco jako Hradčany, byl by zklamaný.

Po profesní stránce je vše tak, jak jsem zmiňoval v některých prvních příspěvcích. Odpracovaná doba se skutečně nikam nevykazuje. To je podle mě správné. Naopak na hlavu postavené je, když si člověk musí "odsedět" svých osm hodin, i když má všechny povinnosti daného dne splněné. Někdo prostě pracuje efektivněji a někomu to trvá delší dobu. A také záleží na povaze daného úkolu.

Stále pracuji s frameworkem GWT, občas i se Springem. V obou případech se dle mého mínění jedná o celosvětově velmi perspektivní a rozšířené Java technologie. Myslím tedy, že si po této stránce nemůžu na nic stěžovat.

Pokud jde o jazykové dovednosti, musím říct, že mi pobyt v zahraničí prospívá. Angličtina se stala denní realitou. Díky tomu jsem se docela rozpovídal, takže pokud chci třeba s něčím poradit (ať už v práci, na ulici nebo třeba v obchodě), nemusím si v duchu připravovat scénář a promýšlet dopředu, jak budu reagovat na to či ono. Prostě jdu a zeptám se. Němčina kupodivu do hlavy nejde sama, takže se téměř denně učím nová slovíčka, resp. opakuju ta, která jsem už od dob základní školy zapomněl. Občas se pro zpestření pokusím (většinou úspěšně) přejít do němčiny i v dialogu, ale do běžné konverzace to má ještě hodně daleko.

Celkem běžně se mi stává, že do anglické věty podvědomě začlením německé slovo a uvědomím si to až dodatečně. Také se mi stává, a to zejména po nečekaném oslovení, že odpovím česky "ano". V některých ne zcela obvyklých situacích se mi občas popletou slovíčka, takže třeba místo "should" tam skočí "would" a podobně. Nic ale nemá na vtipnou příhodu z minulého týdne, která se odehrála při příležitosti oběda. Nechápu, jak jsem mohl ta dvě slova zaměnit, ale prostě se to stalo. Byli jsme čtyři a v jedné pizerii jsme si postupně objednávali. Když přišla řada na mě, vypadlo ze mě, že bych si dal pizzu "with moustache" místo "with mushrooms", což přeloženo do češtiny znamená, že bych si dal pizzu "s knírem" místo "s houbami". Dodnes se tomu všichni srdečně smějeme ...

Budiž toto poučení pro někoho, kdo by se náhodou bál nebo styděl promluvit cizí řečí, kterou se učí. Nikdo není dokonalý - přeřeky a omyly se dějí a věřte tomu nebo ne, je to legrace a to zkrátka patří k životu ...

Sobota, 3.5.2014

Návštěvu jezera Havel (s bývalým českým prezidentem nemá nic společného) jsem plánoval už několik dní. Čekal jsem na slunečné počasí. Chtěl jsem projít východní břeh jezera, takže mi bylo jasné, že musím vyrazit už ráno. Odpolední slunce by rozhodně nebylo pro focení protějšího břehu ideální.

Podařilo se mi nezaspat, takže jsem už krátce po deváté hodině dýchal svěží, ale poměrně chladný vzduch víkendového rána. Postupoval jsem od zastávky Nikolassee směrem na sever. Jde se vlastně po okraji lesa Grunewald. Podle mapy jsem ušel asi 11 km.

Lidí tu moc nechodí, na celé trase jsem potkal nejvýše několik desítek místních obyvatel. Turista si tu může vybrat z několika cest - od úzkých pěšinek mezi stromy Grunewaldu přes širší, ale přesto lesní cesty, až po asfaltku. Výhled na jezero je střídavě zakrytý či odkrytý stromy. Místy je terén dokonce kopcovitý a z některých vyhlídek je možné pozorovat lodní provoz. Po hladině se pomalým tempem pohybují plachetnice, ale sem tam projede i větší výletní loď nebo rychlejší motorový člun.

Koupání v jezeře je patrně legální, ale asi na dvou místech jsem narazil na ceduli upozorňující na možné nebezpečí některých bakterií.

Raději jsem tedy zůstal na břehu a hledal co nejlepší pohledy pro fotografie na blog, který právě čtete ...

Neděle, 11.5.2014

I přes neříznivé počasí jsem se dnes rozhodl vyrazit na zámek - Charlottenburg Schloss. Nachází se v severo-východní části Berlína a je to údajně největší berlínský palác.

Po estetické stránce ale ve srovnání se zámky v Čechách vůbec nemůže konkurovat. Je to v podstatě jen asi 200 metrů dlouhá budova bez nějakých výrazných ozdob. Zámek je navíc postaven tak, že při pohledu ze zahrad je téměř vždy (až do pozdních hodin) ve stínu, což rozhodně není optimální pro fotografování. Stavitelé z přelomu 17. a 18. století s tím asi nepočítali. Interiér zámku je možná zajímavější, ale ten jsem dnes nenavštívil.

Prošel jsem zámecké zahrady. Pomalou chůzí mi to trvalo zhruba dvě hodiny. Nachází se zde Mauzoleum a menší budova nazývaná Belvedere. Nic úchvatného ale nelze očekávat.

Kromě květin zahradu zdobí také docela pěkný rybník, kde by se podle jeho názvu (Karpfenteich) měli nacházet kapři. Dnes jsem ale mohl pozorovat jen labutě a další drobné opeřence.

Obloha byla po celou dobu zatažená, jen tu a tam se objevil náznak sluneční aktivity. Vybral jsem proto jen pár lepších fotek, ale ani ty nejsou zrovna výstavní ...

Sobota, 24.5.2014

Po delší době se zase dostávám ke svému blogu. Nebýt toho, tak už ani nevím, kdy jsem naposledy někam pořádně vyrazil. Buď byla zima, zataženo, hrozil déšť nebo jsem zůstal v práci o hodinku déle, takže už potom na nějaký výlet nezbyl čas.

Dnes jsem začal reálně uvažovat o koupi nového jízdního kola. Na základě mnohých doporučení jsem se jel podívat do obchodu Stadler. To, co jsem tu spatřil, je na české poměry opravdu nevídané. V hale jsou snad tisíce různých kol - dámské, pánské, dětské, silniční, trekingové, krosové, ale i manažerské a jiné varianty. Každý si tu určitě vybere. Není výjimkou, že se v uličkách mezi jednotlivými sekcemi prohání zákazníci a zkoušejí si kola podobně jako boty v obuvnictví. Kdo si však kolo chce vyzkoušet pořádně, je tu připravený i testovací okruh.

V obchodě jsem si tedy udělal představu o dostupném zboží a jeho cenách. Po cestě zpět jsem narazil na poměrně velký trh. Na nějakou chvíli jsem se tu zastavil a prošel si ho s fotoaparátem. Přišel jsem na to, jak je na trhu obtížné udělat kvalitní fotku - všude překáží spousta lidí, bez kterých by to ale na druhou stranu také nebylo ono. Vše je tady v pohybu - stačí zaváhat zlomek vteřiny a na další příležitost můžete čekat pěkně dlouho ...

Neděle, 25.5.2014

Tento víkend je posledním víkendem, kdy ještě bydlím v Kolonnenstraße. Od června se totiž stěhuju do bytu na západním okraji Berlína, odkud budu mít více příležitostí k návštěvám přírody. O samotném stěhování ale napíšu až někdy příště. Podstatné je, že jsem chtěl tento víkend využít k návštěvě parku v jižní části města. Z nového bydliště už to do tohoto parku totiž budu mít poněkud z ruky.

Park se jmenuje Britzer Garten. Rozhodně se nejedná o ledajakou obyčejnou louku – je to udržovaný, rozsáhlý, členitý a na Berlínské poměry dost kopcovitý park. Nic ale není zadarmo – za vstup zaplatíte 3 Eura. Na druhou stranu ale nutno podotknout, že park je opravdu velmi dobře udržovaný – voda v jezírkách je průzračně čistá, louky posečené, cesty bez odpadků, v záhonech nenajdete žádný plevel. Čas od času také potkáte příslušníka hlídky na kole, který dohlíží na pořádek a dodržování pravidel.

Do parku jsem dorazil krátce po deváté hodině. V tuto dobu pravděpodobně ještě většina berlíňanů spí, a tak jsem potkal jen pár aktivnějších jedinců. V průběhu dne se ale počet návštěvníků mnohonásobně zvýšil, a když jsem o půl čtvrté odcházel, byl park plný lidí všech věkových skupin – od dětí v kočárkách až po důchodce. Každý si tu najde své místo nebo aktivitu – můžete relaxovat na některém z nespočetných lehátek, která jsou rozptýlená po celém parku, občerstvit se v jedné asi ze čtyř restaurací, kochat se výhledem z několika vyhlídek, pozorovat vodní ptactvo u rybníků a jezírek, pouštět si modely lodí u Modellboothafen (Přístav pro modely lodí), procházet se v zahradě růží nebo v háji rododendronů, a pokud s sebou máte děti, přijde vhod vláček pomalu projíždějící celým parkem a několik dětských hřišť včetně Lehmdorf (Hliněná vesnička) a Wasserspielplatz (Hřiště pro hraní si s vodou).

V parku jsem strávil více než šest hodin. Za tuto dobu jsem ho prošel asi dvakrát, některá místa jsem navštívil i vícekrát. K odchodu mě přiměla skutečnost, že jsem se díky naprosto prvotřídnímu počasí začal tak trochu připalovat a nechtěl jsem to přehnat. Jinak bych tam býval vydržel snad až do osmi hodin, kdy se park zavírá.

Sobota, 31.5.2014

Právě tropická vedra v sobotu rozhodně nebyla. Ráno, a zejména ve stínu, bylo chladno a až přes den se teplota dostala na letní teploty. Plán výletu byl jasný - zahrady v Postupimi.

Potsdam (neboli Postupim) je menší městečko (asi 150 tisíc obyvatel) na jihozápadním okraji Berlína. Jede tam linka metra S, což trvá asi půl hodiny. Do zahrad je to z hlavního postupimského nádraží ještě asi jeden až dva kilometry.

Samotné zahrady, do kterých jsem tento den zamířil, jsou dost rozsáhlé. Není výjimkou, že tu lidé jezdí na kolech. Převažují tu louky - některé jsou udržované, ale většina je pokrytá vysokým travním porostem. Udržované plochy jsou převážně v blízkosti významných staveb. Těch je tu hned několik, např. zámek Charlottenhof, Nový palác, Orangerie nebo slavný zámek Sanssouci. Mezi další zajímavosti patří třeba dřevěný větrný mlýn nebo bývalé vinice, které se dokonce nachází na svahu.

Pokud jde o zámky, opět jsem byl mírně zklamán z přítomnosti lešení, nevzhledných kovových plotů a dalších rušivých předmětů podobného charakteru. Třeba fotka zámku Charlottenhof by byla velmi hezká nebýt rozkopané zahrady a bílo-červené pásky před vchodem. Tak možná příště ...

Středa, 4.6.2014

Jak už jsem v jednom z předchozích článků naznačil, od června mám nové bydliště. K realizaci této změny došlo v neděli 1. června, kdy jsem si v původním (řekněme služebním) bytě v Kolonnenstraße zabalil všechny své věci a postupně si je odnosil do nového bytu.

Nový byt jsem si pochopitelně ale nejdříve musel najít. Hledání bytu pro mě nebylo novinkou – nějaké zkušenosti už jsem měl z Prahy. V Berlíně je situace ale o poznání složitější. Je tu totiž zoufalý nedostatek bytů a naopak zájemců o bydlení je spousta. To má vliv především na cenu bydlení, ale také na jeho kvalitu.

Kvůli dostatku příležitostí ke komunikaci v němčině jsem vyhledával byty se spolubydlícími. Největší prioritu pro mě měla tato kritéria: přiměřená cena, alespoň průměrný pořádek a lokalita blízko přírody, tedy nejlépe někde na periferii Berlína. Na internetu jsem si našel několik portálů, kde majitelé bytů nabízí pronájmy jednotlivých místností i celých bytů. Odpověděl jsem na desítky inzerátů. V drtivé většině mi ale ani nepřišla odpověď. Ve výsledku jsem se byl podívat asi na deset bytů.

Prohlídky bytů v Berlíně probíhají poněkud odlišně, než jsem byl zvyklý z Prahy. Majitelé si tu totiž na určitý termín dohodnou prohlídku hned s několika zájemci o bydlení. Většinou se nás sešlo mezi deseti a patnácti. Pravda je, že je to pro majitele bytu asi nejefektivnější způsob.

Samotné byty v Berlíně nejsou nic moc. Buď se byt nacházel uprostřed města, takže mi nevyhovovala lokalita, nebo bylo na první pohled zřejmé, že jsem vešel do chlívku. Byty jsou vybydlené, všude je špína, v koupelně není neběžná plíseň, v celém bytě bývají věci naprosto neuspořádané (dalo by se říct, že míra chaosu nabývá nekonečných hodnot) nebo je před bytem dvouproudá rušná silnice.

Jako zajímavost můžu uvést, že jsem jednou navštívil byt se čtyřmi nájemníky a při prohlídce koupelny jsem si všiml velkého množství zubních kartáčků. Celkem jich bylo kolem dvaceti. Není to pro čtyři lidi trochu hodně? :-)

Nemohu neuvést ještě jednu pozoruhodnost. Při hledání bytu jsem na jednom webovém portálu narazil na fotku, kterou jsem si dovolil zveřejnit i na tomto blogu (viz níže). Jedná se o postel tvořenou dřevěnými paletami z obchodu. Nejdříve mě napadlo, jestli to není třeba jen imitace nebo pokus o nějaký druh umění, ale potom jsem si uvědomil, že na tom bude dotyčný nájemník spát. Asi bych nechtěl být v jeho kůži ...

Po dlouhém hledání jsem nakonec našel byt v ulici Bayernallee (čtvrť Westend). Byt je velký, dokonce má dvě koupelny a místnost pro hosty. Bydlím tu s pěti dalšími spolubydlícími – příslušníky Německa, Itálie, Španělska, Turecka a Iráku. Oficiálním jazykem je tu němčina, takže mě to nutí k mozkové aktivitě i v tomto směru. Okolí bytu je naprosto klidné. Mé okno směřuje do zahrady a ani když je otevřené, neslyším hluk dopravy. Do práce dojíždím přibližně půl hodiny, na což jsem zvyklý z Prahy.

Menší obavy mám z „vrzající“ podlahy. Dům totiž není nejnovější a podlahy jsou tu dřevěné (v Berlíně naprosto běžné). Už se mi stalo, že mě tyto zvuky v noci vzbudily. Není to příjemné, ale budu si na to muset zvyknout. Na základě zkušeností z hledání bytu soudím, že mi nezbývá moc jiných možností ...

Sobota, 14.6.2014

Dnes došlo k naplnění mého dalšího plánu. Koupil jsem si nové jízdní kolo. Bulls Cross Bike 1. Přivezl jsem si ho večer.

V obchodě jsem strávil celkem asi hodinu hledáním vhodného příslušenství, jako stojánek, brašna pod sedlo a další. Nakonec jsem si ale vybral jen zámek. Ceny příslušenství na kolo jsou totiž o něco vyšší než v Čechách, takže se po zbytku výbavy porozhlédnu při příští návštěvě své rodné země.

Zajímavé ale je, že ceny kol jsou srovnatelné – v mém případě jsem zaplatil 400 Euro, což při aktuálním kurzu představuje 11 000 Kč.

Ani německé výrobky ale nejsou stoprocentní. Sotva jsem vyjel z obchodu a nabral běžnou cestovní rychlost, začal se ze zadní části kola ozývat jakýsi podivný zvuk. Nejdříve mě napadlo, že bych měl kolo jít okamžitě reklamovat. Naštěstí jsem ale nezačal panikařit a v klidu se zamyslel nad možnou příčinou a pokusil o nápravu sám. Povolil jsem rychloupínací šroub zadního kola, pootočil s ním o pár milimetrů a zase utáhl. Od té doby jsem podivný zvuk neslyšel.

Přestože se začalo ochlazovat, nejel jsem domů přímo, ale vedlejšími uličkami. Doma jsem potom kolo umístil na předem připravené místo ve sklepě a řádně ho zamkl. Teď už se těším na své první cyklistické výlety ...

Neděle, 15.6.2014

Nedělní dopoledne jsem strávil v dílně. Od paní domácí jsem si vypůjčil potřebné nářadí a na své kolo si připevnil držák na pumpičku a láhev s pitím. Seřídil jsem výšku sedla a pro jistotu zkontroloval dotažení všech důležitých šroubů. V dílně se ale seřízení kola nedá pořádně ověřit, takže jsem se vydal na krátkou projížďku.

Zamířil jsem do Grunewaldu, kde jsem podruhé v životě zdolal nejvyšší vrchol Berlína. Šlo to hladce – dokonce jsem ani nepotřeboval kyslíkové přístroje :-)

Na kole jsem během cesty musel upravit jen nastavení dolní a horní meze předního přesmykače. Jinak kolo jelo skvěle.

Po obědě jsem vyrazil na zámek Charlottenburg. Ten jsem už sice jednou navštívil (11. května), ale tenkrát mi nepřálo počasí. Dnes to konečně vyšlo, tak přikládám pár fotek.

Pátek, 27.6.2014

Pátek byl významným dnem pro společnost, ve které pracuji. Konala se totiž oslava narozenin, nebo spíše výročí jejího založení. Pozvánku obdrželi všichni zaměstnanci, ale nakonec na oslavu dorazilo jen asi 200 lidí.

Oslava (oficiálně Geburstagparty) se konala v přístavu Tempelhofer Hafen. Nejde o žádný velký přístav s nákladními tankery nebo obrovskými výletními loděmi. Na klidné hladině tu kotví jen několik desítek člunů a menších jachet. V okolí je hned několik restaurací a podobných podniků, kam můžete každý večer zavítat.

V pátek byl Pier13 rezervovaný výhradně pro naši společnost. Prostředí je prostě perfektní. Interiér, exteriér, jídlo (nejrůznější druhy masa, salátů i dezertů) i pití (alko, nealko, koktejly) volně k dispozici (v libovolném množství), palmy, pláž s jemným pískem, letní kino, hudba.

Také díky velmi hezkému (nebál bych se říct přímo romantickému) večeru byla zábava po celou dobu velmi příjemná. Je škoda, že se narozeniny slaví jen jednou do roka ...

Na oslavě jsem bohužel neměl fotoaparát. Přesto jsem se ale snažil udělat nekolik fotek pomocí mobilního telefonu. Omluvte tedy prosím nižší kvalitu :-)

Sobota, 28.6.2014

Sobotu jsem se rozhodl věnovat prvnímu většímu výletu na novém kole. Naplánoval jsem si cestu do lesa nazvaného Königswald. Leží západním směrem od již dobře známého lesa Grunewald a jezera Havel.

Königswald je poměrně rozsáhlý. Pokud byste ho chtěli projít pěšky, doporučil bych vyhradit si na to celý den. Uprostřed Königswaldu se nachází přírodní rezervace. Pro lepší představu – jen obvod této rezervace je více než dvacet kilometrů. Do rezervace je ale bohužel přístup zamezen.

Königswald je velmi klidné místo. Za celý den jsem určitě nepotkal více než deset lidí. Trasa dnešního výletu vedla po východní hranici přírodní rezervace, a to směrem na jih. Zpočátku mě překvapil povrch cest. Vyskytují se tu totiž úseky, které jsou vyloženě písečné. Jedná se o velmi jemný písek, takže jsem si místy připadal jako na nějaké pláži. Jen modrá obloha mi tu chyběla ...

Jižně od Königswaldu se nachází několik vesniček a jezer, podle kterých jsem si to namířil zpátky do Bayernallee. Tady už jsou samozřejmě cesty asfaltové, a to ve velmi hezkém stavu. Obcemi Sacrow, Kladow a Gatow jsem projel prakticky bez zastávky – jen v zátoce Scharfe Lanke jsem zvolnil tempo, abych si prohlédl některé lodě v přístavu. Je jich tu opravdu spousta – snad stovky. Až to vypadá, že každý Berlíňan má svoji loď ...

Čtvrtek, 3.7.2014

Už od rána dnes bylo v Berlíně velmi hezké počasí. Po příchodu z práce jsem ze sklepa vytáhl kolo a udělal si okružní jízdu po okolí. Nejdříve jsem zamířil k jezeru Havel, kde jsem si vyfotil krokodýla :-)

Následně jsem se vydal vzhůru na druhý nejvyšší vrchol Berlína - Drachenberg. Odtud jsem si vyfotil nedaleký Teufelsberg a město. Byl tu nádherný klid, tak jsem tu asi hodinu jen tak seděl. Jako už několikrát předtím jsem i dnes využil dalekohled a pozoroval do dáli se táhnoucí les, berlínské budovy, rozhledny, věže i věžičky a letadla přistávající na letiště Tegel.

Pátek, 4.7.2014

Dnes jsem si nechal ujít jeden ze čtvrtfinálových zápasů letošního mistrovství světa ve fotbale (mezi Německem a Francií) ve prospěch cyklo-výletu do Grunewaldu.

Nejdřív jsem projel les až na úplný jižní okraj, kde se nachází Schlachtensee. Podél tohoto jezera jsem si to namířil zpátky domů. Cestu jsem si záměrně vybíral tak, aby vedla i podél dalších jezer, jako Krumme Lanke, Grunewaldsee nebo Hundekehlesee. Mnoho lidí využívalo opravdu velmi teplého letního podvečeru a ještě mezi sedmou a osmou hodinou se koupalo ve vodě.

Neděle, 6.7.2014

Tento víkend jsem si naplánoval návštěvu berlínské zoologické zahrady. V Berlíně jsou vlastně hned dvě. Zoologischer Garten se nachází v západní části Berlína a je menší. Naproti tomu Tierpark je ve východní části Berlína a při pohledu do mapy lze soudit, že je zhruba dvojnásobně velký.

Dnes jsem navštívil právě Tierpark. Z diskuzí na internetu jsem se dozvěděl, že v ceně vstupného (12 Eur) není žádný plánek nebo mapa. Vyfotil jsem si tedy orientační ceduli přímo na místě a pro případné zájemce ji dávám k dispozici (v rozlišení postačujícím k přečtení popisků).

Park dnes rozhodně nebyl přeplněn lidmi. To hodnotím jako pozitivum zejména kvůli možnostem fotografování. Horší ale bylo, že se proti mně pravděpodobně berlínská zvířata domluvila a jako naschvál se ke mně otáčela zády, popřípadě ještě jinými částmi těla. Většinou jsem ale měl dostatek trpělivosti a počkal jsem si, až polohu změní. Největší výdrž měli asi sloni - u těch jsem čekal snad dvacet minut.

Opice byly zase druhý opak. Skákaly z lana na lano, z větve na větev nebo to kombinovaly. Velkou námahu mi kupodivu dalo i vyfotit velblouda. Nejdřív se ke mně stavěl tak, že vypadal spíš jako kůň. Potom se rozeběhl svým neobvyklým kolébavým způsobem, takže jsem měl co dělat, abych ho s velkým přiblížením ještě zastihl ...

V parku jsem strávil prakticky celý den a na konci jsem byl pěkně unavený. Myslím, že třeba pro rodinu s dětmi je určitě vhodnější buď zvolit menší Zoologischer Garten nebo si koupit pernamentku a návštěnu si rozdělit na více částí.

Neděle, 13.7.2014

Tuto neděli jsem využil k výletu do Hakenfelde, což je jedna z okrajových částí Berlína. Většina této oblasti je pokryta lesy, konkrétně lesem Spandauer Forst. Přibližně půl hodiny (na kole) ale trvá, než se člověk dostane z Westendu mezi první stromy.

Po cestě se nachází tvrz Zitadelle, kterou jsem si už v minulých dnech prošel. Objekt je zajímavý zejména svým hvězdicovým tvarem, který je ale vidět jen z větší výšky, např. z letadla. Po obvodu celé tvrze je vodní příkop. Za mohutnými stěnami se ale nenachází nic extrémně poutavého, takže jsem si dnes vyfotil jen vstupní bránu s věží ze 13. století (nazývanou Juliusturm), která byla jako obvykle obklopena lešením.

Na pomezí zastavěné oblasti (většinou velmi hezké vily) a lesa Spandauer Forst je evangelický kostel Stiftskirche-Johannesstift. Jedná se vlastně o celý areál, který má i něco jako vrátnici. Celkově to na mě působilo spíš jako lázeňské středisko nebo sanatorium. Je tu ohromný klid, čisto, trávníky a záhony s květinami naprosto dokonale udržované a nikdo tu nespěchá.

V samotném lese se potom nechá bloudit snad celé dny. Jsou tu desítky různých cest a cestiček. Velmi hezká trasa vede podél potoka Kuhlake, jehož název by se nechal přeložit, ale raději zde ponechám pouze původní název :-)

Na níže zobrazených fotkách je i několik lesních zvířat. Ta jsem nepotkal jen tak náhodou – projížděl jsem totiž kolem několika oplocených obor. Některé fotky nejsou i přes poměrně nepříznivé světelné podmínky špatné ...

Sobota, 26.7.2014

V sobotu jsem se rozhodl pořádně otestovat nové příslušenství na kole. Naplánoval jsem si cestu přes Hakenfelde (kde už jsem byl předminulý týden) až do lesa nazývaného Nauen-Brieselang-Krämer. Mým cílem byl golfový areál Kallin.

Celkem jsem ujel asi 85 km a vystřídal jsem snad všechny druhy cest – od lesních pěšinek, přes polní cesty, úzké i široké cyklostezky až po silnice s plným automobilovým provozem. Cyklostezek je tu docela hodně a za jejich kvalitu se Němci rozhodně nemusí stydět. Většinou to jsou asfaltky v perfektním stavu. Protože je to tu jedna velká rovina, nechá se na nich dlouhodobě udržovat průměrná rychlost kolem 20 až 25 km/h.

V samotném lese jsem za celý den nepotkal víc než pět lidí. Většinou cyklisti. Díky minulým deštivým dnům byl dnes les prosycen vlhkým vzduchem s typickou svěží vůní. Zvířata jsem dnes nepotkal žádná, tedy pokud nepočítám drobný hmyz.

Cestou zpátky jsem projížděl několika vesničkami. Jsou podobné těm v Čechách a společně s poli táhnoucími se až k obzoru ve mně evokovaly atmosféru známých českých filmů Vesničko má středisková nebo Slunce, seno, ...

Určitá část zpáteční cesty vedla podél jezera Nieder-Neuendorfer See. Tady bylo možné pozorovat lodní provoz – spousta plachetnic a jachet. Břeh je lemován velkým množstvím travnatých i písčitých pláží, odkud se ozývá charakteristický prázdninový zvuk – zvlněná vodní hladina narážející na břeh a křik dětí.

Neděle, 27.7.2014

V neděli jsem se vydal na průzkum jezera Tegeler See a jeho okolí. Jak už název napovídá, jezero se nachází v berlínské části Tegel známé především díky mezinárodnímu letišti. K jezeru se ostatně kolem letiště skutečně jede a přistávající letadla už jsou tak nízko, že téměř škrtají o koruny stromů.

Jezero samotné je lemováno nesčetným množstvím pláží, které byly v dnešním horkým odpoledni zcela obsazené. Kolem jezera vede velmi hezká cyklostezka. Většina je ukryta ve stínu a cesta proto není vyčerpávající. Severozápadně od jezera se rozkládá menší les - Tegeler Forst. Skrz tento "hvozd" vede také jedna cyklostezka. Není dlouhá - asi za půl hodinky jsem ji projel celou.

Na zpáteční cestě jsem se na chvíli zastavil na břehu jezera a pozoroval aktéry vodních atrakcí jako vodní lyže nebo nafukovací kruh tažené člunem.

Počasí dnes bylo sice velmi teplé, ale bohužel nepříznivé na fotografování. Nefotogenická obloha a vysoká vlhkost vzduchu způsobila, že dnešní fotky svou kvalitou rozhodně nevynikají (a jestli ano, tak spíš v negativním smyslu).

Sobota, 2.8.2014

Čím déle bydlím v Berlíně, tím méně zbývá neprobádaných míst, která jsou samozřejmě také něčím zajímavá. Abych taková místa mohl stále objevovat, musím za nimi – stále dál a dál.

Tento víkend jsem se vypravil na průzkum okolí Postupimi. V sobotu jsem najel 106 km a v neděli potom "pouze" polovinu. Na cestě do Postupimi jsem se snažil vyhnout větším silnicím, což jde poměrně snadno realizovat, když jedete podél břehu jezera Havel.

Severně od města jsem parkem objel jezírko Heiliger See a prohlédl si zámek Cecilienhof. V současnosti slouží vlastně jako čtyřhvězdičkový hotel. Řekl jsem si, že ubytování tu asi bude pěkně drahé, a raději jsem pokračoval směrem na park Sanssouci. Ten už jsem navštívil v minulosti (31. května), takže jsem se tentokrát nezdržoval a uháněl dál západním směrem. V obci Golm, kde se nachází mimo jiné Universität Potsdam – Institut für Chemie, jsem zahnul mírně na jih. K překonání jezera Großer Zernsee jsem využil železniční most.

Ocitl jsem se tak v obci Werder. Rozhodl jsem se, že ji pouze neprojedu, ale že navštívím Stadtpark (městský park) a zdejší ostrov. Městský park je ale spíše divoký les, kde jsou převážně jen pěšinky vhodné pro pěší turisty nebo obyvatele, kteří si chtějí užít trochu zeleně. Je to tu samý kořen. Stačilo mi prvních sto metrů, abych pochopil, že tudy cesta nevede. Otočil jsem se a městský park radeji objel.

Ostrov velikosti asi 300 m x 1 km je spojený s pevninou jediným mostem. Úzké uličky připomínají spíš přímořské letovisko někde na Jadranu. Je tu také několik restaurací, odkud se linou nejrůznější vůně, zejména vůně uzených ryb. Přestože je tento ostrov opravdu velmi malý, mají tu dokonce i fotbalové hřiště.

Nakonec jsem si to namířil směrem k jezeru Schwielowsee a podél východního břehu jezera Templiner See zpět do Postupimi a domů.

Úterý, 5.8.2014

Z důvodu optimalizace rychlosti načítání tohoto blogu jsem dnes upravil logiku zobrazování obrázků. Pokud se vám obrázky nezobrazují, načtěte prosím tuto stránku znovu pomocí Ctrl + F5.

Toto se samozřejmě nemusí provádět pokaždé, stačí pouze jednou.

Děkuji za pochopení ...

Pátek, 8.8.2014

Na pátek 8. srpna jsem si v práci vzal dovolenou a naplánoval si třídenní výlet na jeden z nejznámějších německých ostrovů – ostrov Rügen.

Přípravy začaly už ve čtvrtek, kdy jsem si z půjčovny vyzvedl auto (bílý Peugeot 208) a zabalil si všechny věci. Dnes jsem se vzbudil už před pátou. Do auta jsem složil kolo, hodil batoh a ve čtvrt na šest vyrazil.

Na doporučení několika kolegů jsem si zvolil trasu přes Niederfinow. Je to malá vesnička se zdymadlem pro velké lodě – ne přímo pro záoceánské parníky, ale pro velké říční lodě. Cesta ubíhala rychle. Díky včasnému odjezdu byl na silnicích malý provoz. Krajina se probouzela do dalšího dne – mlha byla snad úplně všude a vytvářela naprosto úchvatné scenérie. Samotný objekt jsem našel velmi snadno. Po sedmé hodině jsem byl na místě. Zaskočil mě však nápis oznamující, že do útrob zdymadla se může až po 11:00. Tak dlouho se mi rozhodně čekat nechtělo, a tak jsem se jen nasnídal, prošel se kolem zdymadla a pokračoval v cestě směrem na Stralsund, odkud vede most na ostrov Rügen.

Drtivá většina cesty dále vedla po dálnici a ještě před polednem jsem parkoval na placeném parkovišti u zámku Jagdschloss Granitz. K samotnému zámku jsem pokračoval na kole. Cesta vede lesem, kde jezdí i kočáry tažené koňským spřežením. Po asi 2 km jsem zaslechl melodii flétny a bylo mi jasné, že k zámku už to nemůže být daleko. Zámek se ale opět nemůže rovnat klasickým českým zámkům jako Hluboká nebo Červená Lhota. Posuďte sami z fotky níže.

Druhým dnešním cílem byl tzv. Seebrücke Sellin. Sellin je název malého, ale velmi hezkého městečka. Vše je tu upravené a čisté. Jen těch turistů je tu nějak hodně :-) Seebrücke je neobyčejné molo s restaurací a gondolí ponořenou do vody, odkud můžete pozorovat podmořský svět. Okolní pláže jsou tvořeny zářivě bílým a velmi jemným pískem.

Na Seebrücke je nádherný pohled zejména z výšky, odkud je možné obdivovat také v dáli se tyčící útesy Národního parku Jasmund. Tam se ale chystám až zítra ...

Ze Seelinu jsem prozkoumal stezku vedoucí do města Binz. Je to spíš pěšinka pro pěší turisty nebo sportovce provozující jogging než pro cyklisty. Vede po okraji útesů a je na ní plno kořenů. Právě díky výšce a naprosto dokonalým, dech beroucím výhledům jsem ale vytrval a postupně se dostal až na městskou pláž města Binz.

Styl pláže – bílý písek s oblázky. Na chvíli jsem se tu zastavil. Udělal jsem pár fotek a aspoň do výšky kolen se namočil v moři. Letos poprvé. Ani se mi nezdálo příliš chladné. Možná to ale bylo způsobeno tím, že jsem byl rozehřátý z kaskadérské jízdy mezi kořeny ...

Nakonec jsem zamířil k dnešnímu poslednímu cíli – Prora. Tato část města Binz je známá gigantickým komplexem osmi staveb postavených v letech 1936 – 1939. Původně byly plánovány jako místo dovolených pro běžné dělníky s myšlenkou, že každý pracující si zaslouží dovolenou na pláži. Proto také byly všechny byty koncipovány tak, aby měly chodby a příslušenství na straně směřující do vnitrozemí, zatímco všechny obytné prostory mají výhled na moře. Další potenciální plány počítaly s tímto komplexem jako s možnou vojenskou nemocnicí v případě válečného stavu. Stavba se ale nakonec nedokončila – všichni dělníci byli v roce 1939 odvoláni do 2. světové války. Ke konci války tu přebýval personál Luftwaffe. V současné době se některé budovy rekonstruují a vznikají tu nové byty.

Po čtvrté hodině jsem na parkovišti složil kolo zpět do auta a vyrazil se ubytovat. Měl jsem rezervovaný pokoj v rekreačním areálu na ostrově Ummanz. Je tu několik hřišť a domků pro ubytované. V těchto dnech je tu plno dětí různého věku. Mám takový pocit, že je tu snad dětský tábor :-)

Při zapadajícím slunci jsem se byl ještě podívat na pláž, která je od areálu vzdálená asi 2 km. Tady bych se ale asi nevykoupal. Hladina je absolutně klidná, u břehu páchnou nánosy bláta a pod hladinou roste spousta rostlin, které tomu celému dodávají vzhled spíše bažiny nebo močálu než moře. No nic ... dnes mi prostě nezbyde nic jiného než se vykoupat ve sprše ...

Sobota, 9.8.2014

Brzy ráno jsem byl prozbuzen slunečními paprsky pronikajícími do pokoje oknem bez žaluzií. Neuplynula ani hodina a už jsem byl zase na cestě.

Referenční bod, tedy bod pro zaparkování auta, jsem zvolil parkoviště před hlavním vlakovým nádražím ve městě Sassnitz. Když se řekne hlavní nádraží, člověk si představí spoustu kolejí, vlakový personál a několik vlaků. Tady tomu ale je jinak. Nádraží představuje malá budova, která je zcela prázdná. Pokud byste si tu chtěli koupit jízdenku, prostě nemáte kde. Kolejnice tu vede pouze jedna. A o vlaku vůbec nemůže být řeč. Tomuto stavu také odpovídá zmíněné parkoviště – jeho kapacita činí deset osobních aut. Tady jsem tedy vyložil kolo z kufru a nasnídal se.

Hned na to jsem zamířil do zdejšího přístavu, kde se nachází nejdelší molo v Evropě. Jeho délka dosahuje téměř 1,5 km a na jeho konci se tyčí maják. Moře tu dnes nebylo právě nejklidnější a sem tam jsem byl zchlazen kapkami slané vody z příboje tříštícího se o mohutné kameny mola. Kromě mola je v přístavu možné pozorovat plno výletních i rybářských lodí a dokonce ponorku s britskou vlajkou. Ve sekutečnosti se ale jedná pouze o stylové muzeum.

Mým druhým dnešním cílem byl Národní park Jasmund, o kterém jsem se zmínil už ve včerejším příspěvku. Je to vlastně jen chráněný les, kde by se nemělo chodit mimo značené cesty a podobně. Problém je, že cesty tu značené nejsou skoro vůbec. Nakonec se mi ale přece jenom podařilo dostat se až na východní okraj parku, který je tvořen vysokými útesy. Je to zcela vyjímečný pocit. Jste na okraji asi tak dvouset metrového útesu, kde není žádné zábradlí nebo něco obdobného. Díváte se dolů na vlny, které neustále doráží na úzkou oblázkovou pláž. Před vámi je až na obzor jen voda. Spousta vody. Na této ohromné ploše je vidět několik lodí, ale až když vezmete dalekohled a podíváte se pořádně, zjistíte, že jich tam v dáli je ještě mnohem více. A větších. Tuto scenérii bych vydržel pozorovat snad celou věčnost.

Po průzkumu parku Jasmund jsem se vrátil zpátky k autu. S ohledem na aktuální předpověď počasí jsem se operativně rozhodl, že se k dnešnímu poslednímu cíli přesunu autem. Přejezd k mysu Arkona, kde se nachází nejsevernější bod ostrova Rügen, trval asi hodinu. Když jsem zaparkoval, přihnala se však taková průtrž mračen, že jsem raději zůstal v autě a vyčkával na přechod této fronty. Podle radaru to mělo trvat asi dvě hodiny, tak jsem klidně zavřel oči a dohnal spánkový deficit z brzkého vstávání. Nevím, jestli je to v těchto končinách běžné, ale déšť byl doprovázen tak silnými poryvy větru, že se hýbalo celé auto.

Kolem šesté se skutečně udělalo modro. Vítr ale neustal. Poryvy byly chvílemi tak silné, že mi dělalo problém udržet fotoaparát nebo dalekohled namířený na určitý předmět. Škoda jen, že se vítr nedá vyfotit ...

Mys jsem si prošel jen pěšky. Jsou tu dva majáky – jeden původní a jeden novější. Pobřeží je opět tvořeno útesy, ze kterých je nádherný výhled na mořskou hladinu. Jsou tu také schody, po kterých se dá sejít až dolů k hladině a vychutnat si tak jedinečný pocit, že se právě nacházíte na tom skutečně nejsevernějším místě ostrova, ze kterého už je přece do Švédska co by kamenem dohodil ...

Neděle, 10.8.2014

Na neděli jsem měl naplánovaný návrat do Berlína, ovšem se zastávkou v Rostocku. Ráno jsem tedy ukončil ubytování na ostrově Rügen (nebo přesněji řečeno Ummanz), nastartoval motor Peugeota a směle vyrazil směrem na západ. Podle předpovědi mělo být v Rostocku celé dopoledne zataženo a až odpoledne se mělo začít vyjasňovat. Proto jsem nikam nespěchal. Když jsem v Rostocku našel malé parkoviště kousek za centrem, bylo před polednem.

Na kole jsem se vydal po cyklostezkách, kterých je tu opravdu hodně, až do severní části města – Warnemünde. Tento název je známý především díky velkému přístavu. Už z dálky mi bylo jasné, že se k tomuto přístavu blížím – do výšky vyčnívala výletní loď MSC Poesia. Tu prostě nešlo přehlédnout. Je to loď původně až z Panamy, její cena se uvádí 360 milionů dolarů, je dlouhá téměř 300 m, ponor je 8 m a pro více než 3000 cestujících je určeno 13 palub a 13 výtahů. Posádka čítá téměř 1000 lidí. Bylo kolem ní velmi rušno. Jak by ne, když nabírala pasažéry na okružní plavbu do Dánska, Švédska a dalších okolních zemí. Vyplout měla v 19:00.

Hned vedle MSC Poesia čekala na vyplutí německá válečná loď F218. Námořníci v uniformách měli plné ruce práce a kdo právě nepracoval, loučil se s rodinou a nejbližšími. Na moři patrně stráví pěkně dlouho.

Po důkladném prozkoumání přístavu jsem vyrazil zpátky směrem k centru města. I tady je možné navštívit přístav. Je tu mnoho lodí, ale některé z nich slouží jen jako pouťová atrakce.

Mimo přístavu jsem v Rostocku navštívil i samotné centrum – staré město. Podobně jako třeba v Praze je i tady mnoho úzkých uliček se stylovými domečky. Rozdíl je jen v architektuře a v počtu lidí procházejících se těmito uličkami. V Praze jsou přeplněné, tady poloprázdné. Vysvětluji si to tím, že pro většinu lidí je atraktivnější přístav.

Po dobu mého pobytu v Rostocku se bohužel počasí nezlepšilo natolik, že by se dalo považovat za ideální. Až do půl páté, kdy jsem naložil kolo do auta a vyjel zpátky do Berlína, převládala velká oblačnost. Jako naschvál se však právě při odjezdu začalo dělat opravdu hezké počasí. Moje krátká dovolená tímto ale bohužel končí – pokud budu chtít lepší fotky, budu muset do Rostocku zajet zase někdy příště ...

Sobota, 30.8.2014

Po několikadenním pobytu v Čechách, kde chodily z lesa zástupy lidí nesoucí plné koše hříbků, jsem se rozhodl, že projdu Grunewald a pokusím se také něco najít. Našel jsem ale "houby" :-) Vysvětluji si to naprosto vysušenou zemí. Narazil jsem pouze na pár asi jen náhodou rostoucích houbiček podezřelého vzhledu. Zato jsem narazil třeba sud na stromě nebo na rozcestí s prázdnými lahvemi od piva elegantně se opírajícími jedna o druhou :-)

Na houby je tady ještě asi příliš brzy. Vyrazím tedy znovu třeba za měsíc ...

Sobota, 6.9.2014

Tuto sobotu jsem věnoval okružní jízdě po severozápadním okolí Berlína. Najel jsem opět téměř 100 km. Po cestě jsem pozoroval, jak se pomalu, ale jistě blíží podzim – koruny stromů zabarvující se do teplých barev, sem tam padající listy, slábnoucí intenzita slunečního tepla, ale i vůně podzimního ovzduší.

Až za samotným dálničním obchvatem nazývaným Berliner Ring jsem dnes objevil poměrně hezkou oblast Mühlensee. Je to soustava mnoha rybníků nacházející se mezi obcemi Schwante a Vehlefanz. Můžete tu najít třeba dřevěný mlýn, kostel, vodárnu, ale i kravín vtipně pojmenovaný Milch-Tankstelle – patrně si tu můžete natankovat mléko :-)

Právě mezi uvedenými dvěma obcemi se dnes konala slavnost Kreiserntedankfest. Tento název ve slovníku určitě není uvedený – je to složenina slov "kruh", "sklizeň", "děkování" a "slavnost". Samotná akce se vyznačovala dlouhou kolonou krokem jedoucích ozdobených zemědělských strojů, především traktorů. Ty za sebou většinou táhly přívěs obsazený místními lidmi v krojích. Občas z tohoto přívěsu vylétly bonbóny, na které se okamžitě sběhly přihlížející děti. Těchto přihlížejících (a nejen detí) tu dnes bylo opravdu hodně – nebál bych se toto shromáždění označit přímo davem. Vytvořit kvalitní fotku proto nebyl nejlehčí úkol, ale pro ilustraci situace jsou níže uvedené fotky postačující ...

Neděle, 7.9.2014

Dnes jsem na blogu oficiálně zavedl možnost rozesílání upozornění na nový článek. Upozornění má podobu velmi krátké emailové zprávy, kterou dostanete, pokud emailovou adresu zaregistrujete pomocí formuláře ve spodní části blogu. Emailovou adresu je samozřejmě možné kdykoliv odhlásit.

Pokud se vám blog nezobrazuje správně, načtěte prosím tuto stránku znovu pomocí Ctrl + F5. Toto se samozřejmě nemusí provádět pokaždé, stačí pouze jednou.

Děkuji za pochopení ...

Neděle, 21.9.2014

Téměř čtyři hodiny jsem dnes věnoval přípravě večeře. Vlastně večeří. Několika. Ze surovin, které jsem nakoupil v sobotu, jsem namíchal těsto a do něho poté zabalil devadesát švestek. Už jsou v mrazáku.

Těším se na první porci, kterou si udělám v nejbližších dnech, pravděpodobně už zítra ...

Sobota, 27.9.2014

Podzimní barvy mě opět vytáhly do přírody. Vydal jsem se na průzkum městečka Kladow a jeho okolí. Kladow se nachází na západním břehu jezera Havel a od Bayernallee je vzdálený asi patnáct kilometrů.

Asi tu bydlí převážně bohatší lidé - lze tak soudit podle velmi hezkých domů. Často se jedná o vily s velkým pozemkem. Nejzajímavější částí města je však jezero Groß Glienicker. Má průzračně čistou vodu a možná právě proto si toto jezero dnes vybrali potápěči pro jakýsi trénink.

Při cestě kolem jezera jsem se několikrát zastavil a vychutnával si stále ještě teplé sluneční paprsky. Poté jsem si to namířil směrem vesnici Seeburg, kde jsem narazil na lamí farmu. Lamy byly neuvěřitelně zvědavé - hned přicupitaly k plotu, takže jsem si je nemohl pořádně vyfotit. Musel jsem u ohrady zůstat takových deset minut, než jejich zvědavost přemohl hlad a šly zase okusovat trávník.

Sobota, 18.10.2014

Po dnešním cyklovýletu po okolí jsem si nakoupil potřebné ingredience a udělal jsem si dva "kousky" jahodo-malino-borůvkové nadívajny.

První polovina padla prakticky okamžitě :-)

Neděle, 19.10.2014

Dnes jsem ze sklepa opět vytáhl své kolo a vydal se směrem na Potsdam. Mým cílem bylo vědecké centrum "Albert Einstein".

Centrum se skládá z několika budov, které slouží k vědeckým oblastem jako geologie, meteorologie nebo astronomie.

Nejslavnější z těchto budov je Einsteinturm postavená v letech 1920 až 1922. Tato věž byla původně postavena za účelem dokázání nebo vyvrácení Einsteinovy teorie relativity (z roku 1916) a díky svému neobyčejnému vzhledu patří k nejoriginálnějším budovám 20. století. Dnes se používá pro pozorování magnetických polí a sluneční aktivity.

Sobota, 1.11.2014

A listopad je tu. Listí sice padá o sto šest, ale přesto jsou koruny stromů v lesích kolem Berlína stále barevné.

Dnes jsem se vydal na průzkum hlubokých hvozdů směrem na Schönwalde, Hennigsdorf a Stolpe. Po cestě jsem měl příležitost si vyfotit i skupinku několika jelenů.

Hennigsdorf je menší vesnice, kde se nachází spousta moderních vil - pravděpodobně je domovem příslušníků bohatších vrstev. Obec Stolpe je významná čističkou podzemních vod. Neznamená to ale, že tu narazíte na obrovské nevzhledné budovy - naopak se tu můžete svézt po cyklostezce v perfektním stavu a pokud to zdejší lesní porost dovolí, kochat se pohledem na vodní plochy ...

Neděle, 2.11.2014

Nedělní teplé počasí jsem využil k prozkoumání oblasti nacházející se severně od pevnosti ve Spandau. Rozhodl jsem se tak naprosto spontánně - moji pozornost totiž na mapě připoutal ostrov Eiswerder.

Ostrov Eiswerder opravdu nepatří k největším. Jeho nejdelší rozměr odhaduji na 400 metrů. Po jeho obvodu vede hezká cyklostezka s výhledy na okolní řeku. Ty si mohou lidé vychutnávat na mnoha lavičkách, které tu jsou umístěny.

Už z ostrova Eiswerder je vidět slavný více než 300 metrů dlouhý most Spandauer-See-Brücke. Tento most byl postaven teprve v letech 1995 až 1997 na počest výročí 800 let existence městské části Spandau a díky svému vzhledu se od standardních mostů značně odlišusje - posuďte sami ...

Sobota, 22.11.2014

V sobotu jsem provedl inspekci berlínského Přírodopisného muzea. Jeho poloha je v samotném centru města - asi jeden kilometr od hlavního vlakového nádraží.

Po zaplacení vstupného (6 Euro) a odložení kabátu v šatně jsem vnikl do první místnosti. Vlastně haly. Doslova. Jak jinak by se sem mohly vejít kostry dinosaurů, mimo jiné i toho největšího dinosaura všech dob. Připomělo mi to slavný film Cesta do pravěku, který jsem viděl naposledy asi tak před dvaceti lety. Líbily se mi i částečně interaktivní panely s popisem.

Velikosti všech dalších oddělení už byly celkem standardní. Nechybí tu výstava týkající se mineralogie, preparování živočichů nebo vývoje Země i celého vesmíru včetně videa promítaného na kruhovou, horizontálně umístěnou plochu, která se ještě k tomu v průběhu promítání pomalu přibližovala či vzdalovala od diváků ležících na pohovkách pod ní. Jaké větší pohodlí může u sledování filmu být, než když u toho člověk může ležet?

Co jsem opravdu nečekal, byla expozice věnovaná mouchám. Hned u vstupu do tohoto oddělení si dokonce návštěvníci mohou prohlédnout mouchy naživo :-) Dále je tu mnoho vitrín s ukázkami různých druhů much. Nechybí ale ani mikroskopy pro podrobné zkoumání. Pozor, tato expozice je ale pouze dočasná, končí v polovině ledna příštího roku.

Velmi zvláštní atmosféru má tzv. mokrá sbírka. Ta je oddělena speciálními dveřmi a první, čeho si všimnete, je patrně chlad. Snížená teplota je tu nezbytná - asi jako v ledničce. Jsou tu totiž konzervovaní živočichové z nejrůznějších částí světa a období. Celkem si můžete prohlédnout přes čtvrt milionu nádob s více než 80 tisíci litry alkoholu. Uvnitř nádob nejrůznějších velikostí se většinou nachází ryby, hadi, žáby, nebo korýši.

Téměř všechny části muzea jsou potemělé, což celé návštěvě dodává jakousi mysteriózní atmosféru. Člověk tak na chvíli zapomene na záležitosti z reálného světa ...

Neděle, 23.11.2014

Nedělní slunečné odpoledne jsem využil k prohlídce centra města, konkrétně ulice Friedrichstraße. Tato ulice je nejznámější ulicí v Berlíně - něco jako Václavské náměstí v Praze. Obchody nabízí luxusní zboží za patřičné ceny a společnosti, které zde mají kancelář, jsou automaticky považovány za prosperující.

Je zde také několik historicky významných objektů, zejména Checkpoint Charlie a zbytky Berlínské zdi.

Pátek, 30.1.2015

Dnes ráno na mě čekalo překvapení. Když jsem se vzbudil a podíval z okna, zahrada byla pod sněhem. Nemůžu říct, že by tvořil silnou neporušenou vrstvu jako někde na horách, ale přece - byl to první sníh, který jsem v Berlíně spatřil.

Neodolal jsem a i přes ranní šero jsem se v parku před domem pokusil o pár snímků ...

Sobota, 7.2.2015

Včera večer jsem se zcela spontánně rozhodl, že o víkendu navštívím další, v pořadí již druhé berlínské muzeum - Deutsches Technikmuseum Berlin.

Vstupenku za 8 Euro jsem si kupoval už krátce po desáté hodině, kdy se muzeum otevírá. Ukázalo se, že jsem udělal dobře, když jsem si prohlídku nenechal až na odpoledne. Do konce otevírací doby v 18:00 bych vše rozhodně nestihl. I tak jsem v "chodbách času" bloudil celý den. Muzeum je rozsáhlé a zabírá hned několik budov. Většina z nich je propojena, ale do některých musíte přejít o ulici vedle.

Stejně jako Národní technické muzeum v Praze je i toto muzeum rozčleněno do několika tématických výstav - od výpočetní a telekomunikační techniky, přes tiskařské stroje a fotografické náčiní až po automobily, lokomotivy a letadla. Oproti pražskému muzeu tu chybí třeba výstava zaměřená na astronomii, hornictví nebo měření času. Na druhou stranu je tu ale výstava lodí, šperků nebo dokonce kufrů. V samostatné budově také můžete navštívit i historický pivovar.

Ve srovnání s pražským muzeem má zdejší muzeum hned několik nedostatků. Jedna z věci, které by se tu daly vylepšit, je stav lokomotiv v oddělení nádražní techniky. Jsou zaprášené, často oprýskané a připadal jsem si tu spíš jako v depu s vyřazenými stroji. Na střeše některých vagónů bylo dokonce ještě podzimní listí, což se dalo pozorovat z vyvýšených plošin. V oddělení avioniky bylo zase na můj vkus příliš mnoho letadel. Prakticky žádné tu nemá dostatek místa. Jsou doslova jedno na druhém. Téměř všechny výstavy trpí nedostatkem přirozeného deního světla. Všude je spousta bodových lampiček, což působí nepřirozeně a značně to ztěžuje fotografování, případně zhoršuje kvalitu fotek.

Přesto ale můžu návštěvu muzea doporučit, stojí to za to ...

Neděle, 8.2.2015

Po muzejní sobotě jsem chtěl neděli strávit v přírodě. Vydal jsem se tedy do známého berlínského parku Treptower Park. Ten leží ve východní části města a z Westendu se tam jede linkou S41 nebo S42, což jsou tzv. "Ring" linky - jezdí neustále dokola kolem města.

Dnes byl nádherný slunečný den. Mělo to jen jednu chybu - foukal takový vítr, že snad i ptáci dávali přednost pěší chůzi před letem. Byl jsem ale teple oblečený, a tak to na asi dvou- až tří-hodinovou procházku vyšlo.

Kolem východní strany parku teče řeka Spree. V letní sezóně tady je patrně dost živo, protože tu dnes bylo ukotveno neskutečné množství výletních lodí. Dominantou prostřední části parku je památník na druhou světovou válku, resp. na oslavu jejího konce. Už z dálky je vidět obrovská socha "velkého sovětského vojáka". V její blízkosti jsou umístěny desítky pomníků s ruskými texty, které jsem si kvůli mé neznalosti azbuky nemohl přečíst.

Park jako takový je jistě mnohem hezčí v období, kdy se keře a stromy začínají obalovat listím svěží zelené barvy. Budu si tam tedy muset naplánovat cestu ještě třeba za dva měsíce ...

Sobota, 14.3.2015

Po delší době se zase naskytla příležitost přidat na blog několik dalších fotek z Berlína. V sobotu jsem totiž na přání mé nové kolegyně vyrazil do Přírodopisného muzea.

Jednou jsem sice už v tomto muzeu byl, ale i podruhé se bylo na co dívat. Výstavu much vystřídala výstava ptactva a nově přibyla výstava zaměřená na pandy.

Sobota, 28.3.2015

Podobně jako před dvěma týdny jsem se nechal přemluvit k letos již druhé návštěvě Technického muzea v Berlíně.

Od poslední návštěvy tu nepřibylo nic nového, ale tentokrát jsem stihl také "Science Center Spectrum".

Je to experimentální centrum, které je v každém patře zaměřeno na jiný druh pokusů - světelné efekty, hudební efekty, elektřina a magnetismus, optické klamy atd. Nachází se tu mnoho interaktivních zařízení, se kterými si můžete hrát a dělat různé pokusy. Škoda, že muzeum zavírá už v šest hodin ...

Sobota, 11.4.2015

V sobotu byl opravdu hezký teplý jarní den, takže se přímo nabízelo vyrazit na pořádný výlet. Rozhodnutí padlo na Potsdam. Připomněl jsem si pár míst, která už jsem navštívil - např. Sanssouci palác a jeho zahrady, Mramorový palác nebo cyklostezku v blízkosti Pfaueninsel.

Celá trasa měřila 62 km a pro zpestření dne na posledních 2 km začalo pršet ...

Letos je příroda o něco pomalejší než loni - stromy jsou ještě převážně v "zimním" režimu, zatímco před rokem se už zelenaly.

Sobota, 18.4.2015

Po zhlédnutí předpovědi počasí jsem se dnes rozhodl prozkoumat slavné berlínské zahrady Gärten der Welt. Vyrazil jsem ještě dopoledne, protože cesta trvá téměř hodinu a půl – zahrady jsou na východním okraji města.

Na první pohled je to park jako každý jiný. Při podrobnějším zkoumání ale zjistíte, že se tu nachází několik dílčích zahrad – zahrada čínská, japonská, korejská a orientální. Mimo rostlin typických pro tyto země tyto zahrady představují také ukázku typické architektury.

Vzhledem k relativně chladnému počasí se mi nejvíce líbilo v orientálním skleníku, kde bylo teplo a velmi vlhko :-)

Sobota, 25.4.2015

Sobotní počasí bylo téměř ideální pro cestování na kole. Nebylo příliš teplo ani příliš zima. Jen občas foukal mírný protivítr.

Se spolubydlící jsem vyrazil na téměř 80ti kilometrovou trasu po severo-západním okolí Berlína - po břehu Tegeler See k jezírkům Mühlensee a přes Marwitz a Spandauer Forst zpátky.

Cestou jsem pořídil pár jarních fotek ...

Sobota, 2.5.2015

První květnový víkend jsem strávil ve společnosti kamarádů a bývalých kolegů. Vzhledem k nezanedbatelné vzdálenosti mezi Berlínem a Prahou se toto setkání konalo mezi těmito městy, a to v Drážďanech.

Sraz byl určen už na páteční poledne. Prakticky ihned poté jsme se šli posilnit do restaurace Dschingis Khan vedle hlavního vlakového nádraží. Následovalo ubytování v hotelu Ibis a prohlídka města, resp. části Altstadt. Nachází se tu trh, několik monumentálních historických budov a také si můžete vychutnat pohled na řeku Labe.

Večer jsme si vychutnali vynikající večeři v poměrně luxusní restauraci Ontario, což je steakhouse v kanadském stylu. Mimo hlavního chodu jsme si objednali i dezert. Atmosféru zpříjemnil klavírista. Na druhou stranu ale nutno zmínit, že jsme za tento zážitek zaplatili kolem 50 Euro (na osobu).

Sobotu jsme strávili prohlídkou druhé části města – Neustadt (přesně Innere Neustadt). Historických budov je tu méně, ale pořádné tržiště nechybí. Odpoledne jsme se nechali provést tzv. Gläserne Manufaktur. Jedná se o super-moderní továrnu, kde se ručně vyrábějí automobily Volkswagen Phaeton (pro neznalé – nejlepší model automobilky v hodnotě až kolem 130 000 Euro).

Jako zajímavost lze uvést, že pokud si model z této továrny objednáte, bude vám sdělen přesný datum, kdy bude váš vůz ve výrobě, a máte jedinečnou možnost přijít a sami si namontovat např. volant, motor apod. (samozřejmě pod odborným dohledem). Další zajímavostí je, že předávání hotového automobilu probíhá v několika fázích – nejdříve budete pozváni na kávu a příjemné popovídání a v případě vašeho zájmu budete mít možnost si projít celou výrobu. Dále půjdete do místnosti, kde už na vás bude pod luxusním látkovým přehozem čekat váš nový Phaeton. Po slavnostním odhalení následuje testovací jízda a pokud jste spokojeni, už nemusíte jet domů tramvají ...

Večer jsme ještě strávili procházkou v přilehlých zahradách – v Botanické zahradě Technické univerzity Drážďany a v zahradě Großer Garten.

Neděle, 3.5.2015

Neděle byla určena k návštěvě parku a zámku Pillnitz vzdáleného asi 10 km od centra Drážďan (směrem na jiho-východ).

Až do odpoledních hodin jsme využívali velmi hezkého počasí a kochali se krásami přírody ve zdejších zahradách. Kolem třetí hodiny se začala od jiho-západu natahovat oblačnost, a tak jsme si prohlédli interiéry zámku. Ten slouží jako muzeum dekorativního umění, takže tu můžete najít vázy, talíře, stoly, židle, skříně a mnoho dalších věcí převážně ve stylu východní Asie.

Drážďany a jejich okolí určitě můžu doporučit k návštěvě. Rozhodně je na co se dívat. Do podvědomí se mi (také kvůli perfektnímu počasí) zapsaly jako hezké město :-)

Sobota, 16.5.2015

V rámci tréninku na změnu časového pásma kvůli nastávající služební cestě do Thaiska jsem dnes vstával o půl páté. Čas jsem využil k malému výletu na kraj Grunewaldu, a to na kopec Drachenberg, ze kterého jsem si sliboval hezký pohled na probouzející se Berlín.

Vůbec jsem ale nepočítal s tím, že kromě vycházejícího slunce budu mít možnost pozorovat i některá lesní zvířata. Už po cestě na Drachenberg (ještě za šera) jsem projel kolem srnce stojícího u silnice. Nejdříve se na mě udiveně díval a patrně přemýšlel, jestli se má bát. Poté ale klidně pokračoval v pastvě, takže jsem mohl udělat první fotku.

Na samotném vrcholu Drachenbergu se potom přišlo nasnídat menší stádo divočáků. Okusovali trávu a díky chladnému ránu bylo vidět, jak se jim páří od rypáčků :-)

Asi po půl hodině zima začala dorážet i na mě, tak jsem sedl na kolo a jel zpátky domů ...

Neděle, 17.5.2015

Jak už jsem v minulém příspěvku naznačil, tuto neděli se začaly realizovat plány týkající se služební cesty do Thajska, kde má naše společnost pobočku.

Sídlo se nachází přímo ve městě Chiang Mai, což sice není žádná vesnice, ale přímé lety z Berlína sem zatím nelétají. Nejdříve jsme využili služeb letecké společnosti Qatar Airways. Cesta začínala pochopitelně v Berlíně, odkud jsme se přemístili do Dohy (hlavního města Kataru). Tam jsme vyměnili letadlo (ne však leteckou společnost) a pokračovali do Bangkoku. Následně jsme letěli s Bangkok Airways do cíle - Chang Mai.

Museli jsme tedy celkem dvakrát přestupovat (Doha a Bangkok) a vyzkoušeli jsme celkem tři letadla. Do Kataru letěl A330. Startovali jsme ve 22:20 a let trval téměř 6 hodin. Vzhledem k tomu, že jsem prakticky celou dobu spal, tato část cesty uběhla rychle. Na letišti v Kataru (Hamad International Airport) je pro nás středoevropany nejzajímavěší patrně okolí letiště - prostě poušť. Zkrášluje ji jen pár palem, které tu a tam zasadili, ale tím to končí. Uvnitř letištní haly je možné letmo pozorovat šejky zahalené do bílého roucha a kostičkovaného "ručníku" na hlavě. Po boku některých z nich se tajemně sunuly dámy kompletně v černém - patrně jejich manželky. Po osmé hodině místního času bylo přistaveno další letadlo.

Do Bangkoku letěl B777-300. Je větší (ne jen počtem sedadel, ale také prostorem mezi nimi) a displeje na zadních stranách sedaček působí profesionálnějším dojmem. Po celou dobu letu jsem mohl pozorovat více než 11 km vzdálenou krajinu (Palm Island v Dubají, obrysy hor v Íránu, lesy a řeky v Indii apod.), a tak i tato část cesty uběhla docela rychle. V 19:25 místního času jsme přistáli v Bangkoku (s 20ti minutovým zpožděním) a čekali na poslední spoj - směr Chiang Mai.

Tento poslední spoj byl zpožděný už od začátku, a to asi o půl hodiny. Startovali jsme až ve 21:50 a přestože se A320 snažil časovou ztrátu dohnat, přistávali jsme až po jedenácté hodině, tedy asi o 15 minut později.

Do hotelu jsme se nechali odvézt místním taxíkem. Následovalo už jen rychlé vybalení zavazadel a klidný spánek po dlouhé cestě ...

Středa, 20.5.2015

Ve středu jsme si obědovou přestávku zpříjemnili návštěvou chrámu Chedi Luang Worawihan. Aniž bychom to plánovali, byli jsme svědky 700-letého výročí založení města Chiang Mai a na počest zde probíhaly jakési slavnosti. To se vyznačovalo především tím, že jsme dostali košík s květinami, které jsme poté v průběhu prohlídky celého areálu kolem chrámu rozmísťovali na náhodná místa (nejčastěji k sochám budhistickeho charakteru). Měli jsme také příležitost tyto sochy polévat tekutinou neurčitého původu. Mne tyto zvyky přijdou velmi prapodivné, ale nejspíš mají své opodstatnění :-)

V těchto dnech jsme navštívili i další chrámy, kterých je plné město. Zpočátku se možná tato architektura zdá zajímavá (a pro Evropany jistě neobvyklá), ale po shlédnutí několika takových staveb je jasné, že ta další se už nebude moc lišit ...

Sobota, 23.5.2015

Prodloužený víkend (v pondělí byl v Německu svátek) jsme využili ke třem výletům.

Cílem prvního z nich byl chrám Phrathat Doi Suthep nacházející se v nadmořské výšce 1050 metrů. Je to vlastně celý "areál" posvátných míst. Za vstupné zaplatíte pouhých 30 ฿ (thajských bahtů, tj. asi 20 Kč) a rozhodně je na co se dívat. Spousta budhistickych soch i sošek, zvonečků, zajímavá architektura apod. Díky své poloze je z chrámu také nádherný výhled na celé město.

Neděle, 24.5.2015

V neděli na nás čekali sloni na sloní farmě Maesa Elephant Camp. Slony tu mají perfektně vycvičené. Několikrát denně tu mají představení, kde sloni hrají fotbal, hází míč na koš, šipkami se trefují do nafukovacích balonků nebo kreslí obrazy, za které by se nemuseli stydět ani mnozí lidé ...

Cestou zpět jsme se krátce zastavili u vodopádu Buatong. Nachází se uprostřed divočiny a je známý tím, že kameny, po kterých voda teče, vůbec nejsou kluzké. Toho využívají zdejší děti a prostě si po něm jen tak lezou, honí se apod.

Pondělí, 25.5.2015

V pondělí dopoledne jsme se nechali odvézt k jezeru Mae Ngat Somboon Chon. Tam už na nás čekal člun, který nás odvezl přibližně do poloviny jezera, kde jsme poté strávili zbytek dne a celou noc. Měli jsme tam totiž pronajatou jednu ze dvou chatek plovoucích na vodě. Na fotkách si možná všimnete, že tam je chatek více. Ty jsou pro veškeré zázemí, restauraci a personál, který se o nás po celou dobu vzorně staral.

Chatky jsou sice prakticky celé ze dřeva, ale kupodivu je tam veškeré vybavení včetně elektřiny, klimatizace a dokonce dvě koupelny. K dispozici nám byly i různé vodní hračky, jako kanoe, šlapadla, vodní skákadlo, trampolína a další. K obědu i k večeři jsme grilovali, koupali se ve vodě a k večeru hráli karetní hry a poslouchali zvuky džungle - některé z nich pro nás Evropany dost nezvyklé. Škoda, že jsme tam strávili jen jednu noc ...

Pátek, 29.5.2015

Pobyt v Thajsku pomalu končí. Chtěl bych zveřejnit fotky, které jsem za uplynulé dva týdny vytvořil. Nejsou zde seřazeny podle data a času, ale podle kategorie – obrázky z města, obchodních domů, obrázky z trhu, apod.

Za zmínku stojí příhoda, která se mi stala v pátek 22. května. V brzkých ranních hodinách jsem nastartoval skútr a jel se podívat na jeden chrám nedaloko hotelu. Cestou zpět do hotelu jsem se ale setkal s řidičem jednoho zdejšího auta. Vlastně nejdřív s jeho autem. V houstnoucím provozu mě patrně přehlédl a nedal mi při vjíždění na hlavní silnici přednost. Naštěstí se samotný střet odehrál ve velmi male rychlosti. Za malý okamžik už jsem ale byl ošetřován thajskými lékaři (dezinfekce odřeného kolene a obvaz). Přivolaný policista vůbec neuměl anglicky, ale shodou okolností se na místě nehody vyskytovala jedna zdejší dáma. Ta společně s dalšími dvěma kolegyněmi (které se mezitím o celé věci dozvěděly) za mě bojovala všemi silami na policejní stanici, kde jsme sepisovali protokol. Jako perličku můžu uvést způsob kopírování protokolu. Už samotný originál je psaný ručně a místo kopírky tu je zaměstnaný písař, který vše opisuje – jak jinak než take ručně. Za poškozený skútr jsem zaplatil celkem 3000 ฿, z čehož 2000 ฿ mi přispěl řidič zmíněného auta.

Na Thajsko tak mám pozitivní zkušenost – dopravní nehody se stávají všude, ale ne všude jsou lidé tolik ochotní pomoct ...

Sobota, 30.5.2015

Předposlední den našeho pobytu v Thajsku jsme se vydali na nejvyšší vrchol tohoto království. Naštěstí je vzdálen pouhých 100 km od města. Nebyl proto žádný problém najmout si červený taxík. Prakticky až na úplný vrchol totiž vede široká asfaltka. Pravda je, že posledních 50 metrů je potřeba dojít pěšky ...

Před "zdoláním" samotného vrcholu hory Doi Inthanon nacházejícího se ve výšce 2565 m.n.m. jsme se zastavili v menším parku přibližně 1 km od vrcholu. Jsou tu dva chrámy (Pra MA Ha Tát Noppamethanedon a Pra MA Ha Tát Nopphonphusiri) údajně pro prince a princeznu. Ty jsou obklopeny zahradami plnými rostlin.

Některé dny je tu prý velmi hezké počasí, jasná obloha a výhled široko daleko, ale dnes kolem nás doslova pluly mraky. Z těch také ne jednou začalo pršet. I přesto jsme se však vydali na asi tříhodinovou procházku po stezce v místním národním parku. Zaplatili jsme dohromady 200 ฿ za průvodce, který je tu povinností. Bohužel neuměl vůbec anglicky, takže při vysvětlování různých přírodních úkazů jsme se museli spoléhat na našeho tlumočníka (kolegu z práce, který tuto výpravu podnikl s námi). Cesta vede úzkou pěšinkou v divokém pralese, kde jsou stromy porostlé souvislým mechem, některé z nich jsou spadlé, místy tu visí liány, roste bambus a létají brouci velikosti dětské dlaně. Vše je vlhké, takže kromě mlhy tvořené mraky na vás kape ze stromů. Ve vyšších výškách prales končí a pěšinka pokračuje loukami porostlými vysokou trávou. V některých místech (a když se právě snížila koncentrace mraků) se nám naskytly naprosto úchvatné výhledy na krajinu.

Samotný vrchol jsme potom zdolali velmi rychle. Není se tam v podstatě na co dívat. Najdete tu jen tabule s nápisem "The highest spot in Thailand" a jakýsi památník. Těsně pod vrcholem je také meteorologická stanice, která ukazuje aktuální teplotu a teplotu v 6 hodin ráno.

Přestože bych dál přednost lepšímu počasí, považuji tento výlet za velmi vydařený :-)

Neděle, 31.5.2015

V neděli byl poslední den naší služební cesty do Thajska. Odlet zpět do Evropy byl ve večerních hodinách, ale i přesto jsme už neplánovali žádný větší, společný výlet.

Já jsem si ještě brzy ráno šel prohlédnout vodopád Huaykeaw, který leží na okraji města. Nejedná se ale o nic zvláštního - vlastně bych ani neřekl, že je to vodopád. Voda nepadá, ale teče, a pokud by někdo očekával temné hučení, které je slyšet už z dálky, mýlil by se. Je to v podstatě jen potůček tekoucí po strmém kamenitém terénu.

Kolem poledne jsme šli společně na oběd do obchodního domů Maya. Zastihl nás opravdu vydatný déšť, který nám jasné naznačil, že je nejvyšší čas ukončit tu pobyt, protože období dešťů právě začíná.

Samotný let byl velmi podobný letu do Thajska. Stejné letecké společnosti, stejná letadla, stejná místa mezipřistání ...

Středa, 17.6.2015

Aniž bych to na začátku předpokládal, tento blog se stává docela obsáhlým - dnes už obsahuje téměř 70 článků. Je tedy dost obtížné najít v něm konkrétní článek např. o nějakém místě nebo akci.

Z tohoto důvodu jsem pod kalendář přidal vyhledávací políčko. To vyhledává mezi klíčovými slovy, které definuji ke každému článku. Tento postup samozřejmě negarantuje nalezení správného článku, ale aspoň výrazně zvyšuje naději na úspěch :-)

Pokud se vám blog nezobrazuje správně, načtěte prosím tuto stránku znovu pomocí Ctrl + F5. Toto se samozřejmě nemusí provádět pokaždé, stačí pouze jednou.

Děkuji za pochopení ...

Neděle, 16.8.2015

Po delší době se opět naskytla příležitost rozšířit tento blog. Dnešní odpoledne jsem totiž strávil na televizní věži, která je už několik desetiletí dominantou a symbolem Berlína.

Za vstupenku do restaurace zaplatíte 13 Eur a můžete tam být jak dlouho chcete. Na vyhlídkovou terasu ve výšce 203 metrů vás vyveze rychlovýtah rychlostí 6 m/s. Samotná restaurace se potom nachází ještě o 4 metry výš, ale tam už je potřeba vyjít po schodech. Restaurace je dost na výši - a tím nemám na mysli jen fyzicky :-) To je také znát na zdejších cenách. Hlavní chod si tu koupíte od 15 Eur, dezerty kolem 10 Eur a třeba skleničku džusu tu mají za 3 Eura.

Na druhou stranu je ale pravda, že se jedná o zcela nevšední zážitek. Je odtud výhled na celé město. Restaurace je dokonce postavená tak, že se velmi pomalu (asi jednou za hodinu) otáčí. Pohodlně si tak můžete sedět, vychutnávat pokrm a přitom pozorovat ruch velkoměsta ...

Neděle, 23.8.2015

Dnes jsem se už podruhé dostal k říčnímu zdymadlu Niederfinow. Tentokrát se však jednalo o plnohodnotnou návštěvu - ne jen zběžné prohlédnutí stavby, jako tomu bylo při cestě na Rügen 8. srpna loňského roku.

Vstupné pro dospělého člověka je 2 Eura a je to dokonce levnější než parkovací lístek, který je o Euro dražší. Potom je možné po chodníku a schodech vystoupat až na horní část zdymadla a pozorovat odtud lodě ve "výtahu" ...

Sobota, 31.10.2015

Na doporučení kolegů jsem v sobotu navštívil malou vesnici Rheinsberg. Ta se nachází asi 90 km severně od Berlína. Pokud si pro cestování vyberete vlak, budete muset jednou přestoupit, a to v Löwenbergu. Cesta trvá celkem dvě hodiny a jede se rovinatou krajinou (jak jinak) se střídajícími se poli a lesy.

Rheinsberg má asi osm tisíc obyvatel a žije se tu prakticky jen v rodinných domech. Mezi turisticky zajímavá místa patří holandský mlýn a zámek se zahradami. Nejedná se ale o nějaký rozsáhlý areál - celou vesnici (ne jen zámecké zahrady) projdete v klidu za pár hodin.

Dnes byl nádherný (i když chladný) podzimní den, ale i přesto tudy neproudily davy turistů. Myslím, že v létě je o zámek a jeho okolí mnohem větší zájem ...

Čtvrtek, 10.12.2015

Čtvrtek se stal významným dnem pro Simoneho – jednoho z mých spolubydlících. Po několika letech postgraduálního studia se totiž dopracoval až k samotné obhajobě dizertační práce. Stejně jako několik desítek jeho dalších příbuzných, přátel a spolužáků jsem byl pozván i já a měl tudíž tu čest poznat, jak taková německá obhajoba vypadá ...

Akce se konala konferenčním sále Německého institutu pro výzkum výživy v Potsdami a začínala přesně ve tři hodiny. Simone po krátkém oficiálním zahájení začal prezentovat svou práci. Vše sice probíhalo v angličtině, ale netrvalo dlouho a v odborných výrazech mikromolekulární biologie jsem se zcela ztratil. Prezentace trvala půl hodiny. V následujících 45 minutách byl Simone vystaven palbě otázek od pěti přítomných zkoušejících.

Po mohutném bušení do stolů (které my v Čechách vůbec neznáme) se šla komise poradit o výsledku. Ten jsme se samozřejmě za pár minut dozvěděli všichni – prospěl.

Náš pobyt v institutu byl zakončen občerstvením v podobě chlebíčků a dortů, kterým nešlo odolat :-)

Sobota, 9.1.2016

V prosinci jsem k mým narozeninám dostal od kolegů velmi originální dárek. Byla to "poukázka" na tříchodovou večeři zcela podle mého výběru, navíc připravovaná přímo v mé kuchyni, takže jsem ani nemusel nikam do restaurace.

Sobota, 12.12.2015

V sobotu jsem navštívil Magdeburg. Je to město s 230 tisíci obyvatel a z Berlína k němu vede asi 150 km dlouhá dálnice.

V historickém centru města stojí několik zajímavých budov – k nejvýznamnějším patří Magdeburgský dóm a Zelená citadela od světově známého architekta Friedensreicha Hundertwassera.

V období adventu jsou tu samozřejmě také poměrně velké vánoční trhy. Po setmění je tu vše osvětlené, tu a tam hraje někdo na harmoniku, cítíte vůni klobásek a také se může stát, že tu narazíte na stánek s pravou českou výrobou náušnic a náhrdelníků ze skla (včetně české obsluhy) ...

Sobota, 16.1.2016

Dnes jsem navštívil další ze slavných berlínských muzeí – Pergamonmuseum. Za 12 Euro jsem se na několik hodin ocitl ve světě před několika tisíci lety. Mají tu exponáty z antického Řecka a Říma, Mezopotámie a Sýrie či Bablonu a část výstavy je věnována i islámskému umění.

Prakticky všechny místnosti jsou tu velmi pečlivě hlídány dozorci – nesmí se tu jíst, pít nebo třeba fotit s bleskem ...

Neděle, 26.6.2016

Pokaždé, když už se zdá, že na tento blog nic nepřibude, se najde nějaká událost, která jej zase po dlouhé době oživí. Tuto neděli jsem strávil ve společnosti několika kolegů, se kterými jsme společně podnikli výlet na Pfaueninsel – doslova přeloženo "Paví ostrov".

Tento název lokalitu skutečně přesně vystihuje. Jedná se skutečně o ostrov severo-východně od Postupimi a pokud jde o pávy, tak i ty tu v létě najdete. Ostrov není příliš velký ani příliš malý – je to ideální tip na jednodenní výlet.

Protože jde o přírodní rezervaci, je zde zakázán vstup s jízdními koly. Ideální tedy je přijet autobusem. Protože se ale jedná o ostrov, je nezbytné překonat asi sto metrů po vodě. K tomu tu slouží malý trajekt. Za převoz a současně jako vstupné zaplatíte 4 Eura.

Na samotném ostrově najdete kromě nesčetného množství pávů procházejících se tam a zpět také třeba fontánu, jezírka, koňskou ohradu, několik budov, menší palmový háj a dokonce menší zámek. Za hezkého počasí přijde vhod i louka určená pro piknik ...

Sobota, 16.7.2016

Tento víkend přijali pozvání čtyři přátelé a bývalí kolegové z Prahy a přijeli do Berlína. V sobotu nám přálo počasí, a proto jsme se vydali na cestu po berlínských památkách. Pro tento blog je vyjímečná zejména návštěva budovy Říšského sněmu (Bundestag). Přidávám sem tedy několik fotek s komentářem ...

Návštěva budovy je zcela zdarma. Opravdu. Nikdo neplatil ani cent. Kvůli velkému zájmu je ale potřeba se registrovat nejméně několik dní předem. Dostanete instrukce, podle kterých se dostavíte ke vstupní kontrole odpovídající kontrole na letišti. Po "odbavení" se jde organizovaně do samotné budovy. Tam se už ale můžete pohybovat v podstatě nezávisle.

Obvykle se tu navštěvuje zasedací místnost parlamentu a prosklená kupole na střeše budovy.

V zasedací místnosti si můžete poslechnout výklad průvodce či průvodkyně. Kromě popisu obvyklého zasedacího pořádku nebo některých politických záležitostí zmiňuje také další zajímavosti ze zákulisí. Dozvěděli jsme se například, že design interiéru je z britské dílny, že se s návštěvností tři miliony návštěvníků ročně jedná o nejnavštěvovanější parlament na světě, jak je řešena cirkulace vzduchu, že zrcadla v kupoli nejsou jen okrasná, ale především účelová (snížení spotřeby elektrické energie potřebné k osvětlení interiéru) nebo jak probíhal výběr barvy sedadel. Jejich barva je totiž velmi specifická a má dokonce i svůj název - říšská modrá. Byla zvolena s ohledem na maximální neutralitu vůči politickým stranám.

Neděle, 24.7.2016

V neděli jsem podruhé navštívil berlínskou zoologickou zahradu známou spíše jako Tierpark (poprvé to bylo 6.7.2014).

Opět se naskytlo mnoho příležitostí, ve kterých by bylo hřích nezmáčknout spoušť fotoaparátu ...

Pondělí, 19.9.2016

Dnes kolem třetí hodiny nás náš teamleader nabídl výlet na lodi. Přestože nás to zprvu překvapilo, byli jsme schopni se takto spontánně rozhodnout a po čtvrté už jsme vypínali počítače a pomalu mířili k přístavu.

Menší, na délku asi desetimetrová plachetnice, kotví v přístavu v zátoce Scharfe Lanke poblíž stejnojmenné ulice. Patří jachtovému klubu ASV (Akademischer Segler-Verein), kde je náš teamleader členem, a plachetnici si tedy mohl prostě vzít ...

Na vodě jsme potom strávili asi čtyři hodiny a ke konci divoké jízdy už jsme všichni byli poměrně dost provětraní :-)

Pátek, 3.3.2017

Po necelých dvou letech se zopakovala šance dostat se služebně do Thajska. Stejně jako v květnu 2015 i tentokrát bylo naším cílem město Chiang Mai, kde máme naše thajské kolegy.

Na rozdíl od předchozí cesty, kdy jsme letěli přes Dohu, jsme tentokrát měli první mezipřistání v Moskvě. Z Berlína do Moskvy i z Moskvy do Bangkoku letěla společnost Aeroflot (letadla A320 a B777-300ER), z Bangkoku potom společnost Bangkok Airways (letadlo A320).

Cestu z Moskvy do Bangkoku jsem prakticky celou prospal (a navíc jsem seděl v prostřední řadě), tak můžu poskytnout pouze pár fotek z prvního a posledního letu ...

Sobota, 4.3.2017

Po přistání v Chiang Maii kolem půl druhé místního času nás vyzvedl zástupce naší thajské pobočky a zařídil komfortní odvoz do hotelu.

I přes únavu z dlouhého cestování jsme však už zanedlouho vyráželi na předem domluvenou uvítací večeři se skupinou thajských vývojářů do restaurace The Good View. Tam jsme si za šumění vodních fontánek na jezírku do noci vychutnávali opojení z teplé noci, které jsou na začátku března v Evropě (i v jižních státech) vyloučeny :-)

Pondělí, 6.3.2017

První pracovní den se nesl v lehkém duchu - představování společnosti a její historie a seznamování se s novými kolegy.

Ne pro všechny bylo toto všechno nové, ale rádi jsme si znovu vyslechli nějaké perličky z dob, kdy společnost vznikala. Třeba to, že jako podlahová krytina v kanceláři byl použitý písek :-)

Úterý, 7.3.2017

Každý praconí den jsme začínali společnou hrou ve velké společenské místnosti. Pořadateli byli zástupce thajské pobočky a náš teamleader. Pokaždé si pro nás připravili něco nového :-)

Přestože je tato stránka "oficiálně" věnovaná úterý 7. března, umístil jsem sem fotky z her ze všech dnů našeho pobytu, aby byly pohromadě.

Středa, 8.3.2017

Přeci jen i v Thajsku se musí pracovat. Na regulérní práci jsme sice měli vyčleněnou jen menší část dne, ale hodně času jsme na druhou stranu strávili sdílením informací a znalostí prostřednictvím přednášek, workshopů, tréninků apod. Některé byly užitečné, některé méně - nikdy jsme se ale nenudili ...

Přestože je tato stránka "oficiálně" věnovaná středě 8. března, umístil jsem sem fotky naší pracovní činnosti ze všech dnů našeho pobytu, aby byly pohromadě.

Čtvrtek, 9.3.2017

Protože ne jen prací živ je člověk, udělali jsme si téměř každý den po práci nebo v rámci polední přestávky menší výlet. Někdy šlo jen o společnou večeři, jindy třeba nákupní centrum nebo noční tržiště ...

Přestože je tato stránka "oficiálně" věnovaná čtvrtku 9. března, umístil jsem sem fotky našich mimopracovních aktivit ze všech dnů našeho pobytu, aby byly pohromadě.

Pátek, 10.3.2017

Podobně jako před dvěma roky jsme se i letos rozhodli strávit noc na chatce na jezeře Mae Ngat Somboon Chon.

Vyrazili jsme už ráno místo práce, takže jsme po poledni už byli na místě. A protože si snad ani nelze představit, že by nám počasí nepřálo, prakticky celé odpoledne jsme strávili ve vodě. Večer se potom hrály společenské hry a vychutnávala se krásná teplá březnová noc :-)

Sobota, 11.3.2017

Cestou z jezera jsme navštívili jeden vodopád, který je známý tím, že se po něm dá bez klouzání stoupat nahoru, a dále několik chrámů. Všechny chrámy v Thajsku jsou dost podobné, proto jsem sem přidal fotky pouze dvou nejvýznamějších - U-Mong a Phrathat Doi Suthep, který jsme navštívili už při naší předchozí návštěvě Thajska.

Chrám U-Mong se nacházi na západní okraji města Chiang Mai, zhruba 1 až 2 kilometry od letiště. Původně se nazýval Werukattatharam, což znamená Chrám jedenácti trsů bambusu. Kolem roku 1300 (krátce po založení města Chiang Mai) ho tu nechal postavit Mangrai pro mnichy, kteří v okolních lesích měli dostatek klidu na vnitřní meditaci.

Neděle, 12.3.2017

Poslední víkendový den jsme strávili putováním po okolí Chiang Maie. Nejdříve jsme zamířili na samotný vrchol Thajska (Doi Inthanon je 2565 m.n.m. nejvyšší horou Thajska). Poté jsme navštívili prales a Národní park Doi Inthanon, kde je možné vychutnávat si výhledy na rozsáhlé území Thajského království.

Jako velmi zajímavý bod našeho putování považuji zastávku v malé vesničce asi 1 kilometr západně od vodopádu Wachirathan. Možná to ani vesnice není. Alespoň mapy žádný název neukazují. Lidé tu ale opravdu žijí. Sedí u svých příbytků a čekají, co přijde. Najdete tady také asi dvě tkadleny, které usilovně pracují na svých výtvorech - patrně šátky, ubrusy apod. Každopádně si tu člověk dobře uvědomí rozdíl oproti běžnému životu člověka moderní doby ...

Čtvrtek, 16.3.2017

Ve čtvrtek přesně v 11:00 byl odstartován 24hodinový hackathon, neboli programátorský maraton :-)

V rámci těchto 24 hodin jsme pracovali v pěti předem dohodnutých týmech na pěti různých projektech a snažili se je dotáhnout do prezentovatelné podoby. Náš tým si vybral úlohu z oblasti rozpoznávání řeči a inteligentního našeptávání frází z již uskutečněných telefonních hovorů. Někdo pracoval skutečně 24 hodin, někdo se šel klidně vyspat. Protože spaní patří mezi mé oblíbené aktivity, zařadil jsem se do skupiny spáčů :-)

Hackathon byl ukončen v pátek v 11:00. Poté byl čas na přípravu prezentací, které začínaly v 15:00 thajského času a účastnilo se jich také nejvyšší vedení firmy prostřednictvím skype konference. To také rozhodlo o vítězích v různých kategoriích. Neskromně zde uvedu, že náš tým vyhrál hned dvě ceny, a to cenu za nejmenší množství napsaného kódu ("Eco Programming") a za největší vliv na obchodní činnost ("Biggest Business Impact").

Tímto se ale naše účast u thajských kolegů nachýlila ke konci, a tak jsme se šli do hotelu připravit na dlouhou zpáteční cestu do chladné Evropy nebo na krátkou cestu na jižní, sluncem prohřáté pláže v oblasti města Krabi. Naštěstí jsem byl v této druhé, menší skupince :-)

Sobota, 18.3.2017

Jak už jsem v předchozím příspěvku naznačil, na konci naší dvoutýdenní služební cesty jsme se rozdělili do dvou skupin - menší skupina se vydala na dovolenou na jih Thajska. Původně tato skupinka měla obsahovat čtyři členy, ale dva z nich nakonec byli okolnostmi přinuceni zůstat v Berlíně, takže jsme nakonec zbyli jen dva, Jana a já :-)

Naším novým cílem byla vesnice Klong Muang nacházející se západně od Města Krabi, kde jsme po dvouhodinovém letu přistáli. Hned na letišti jsme si za 800 ฿ objednali odvoz do našeho hotelu.

Neděle, 19.3.2017

V neděli, tedy první celý den v Klong Muang, jsme se rozhodli pro výstup k buddhistickému posvátnému místu Tiger Cave Temple, který najdete severo-východně od Krabi. Od našeho hotelu je vzdálen asi 30 km a jako dopravní prostředek jsme zvolili skútr ze zdejší půjčovny.

V areálu s Tiger Cave Temple je parkoviště, kde jsme nechali zaparkovaný skútr. Je tu mnoho stromů, takže nebylo problém najít místo celodenně ve stínu. Samotný Tiger Cave Temple se však nachází v nadmořské výšce několika set metrů, takže na parkovišti dobrodružství teprve začíná. Výtah nebo lanovku tu samozřejmě nenajdete. Nahoru ve strmém svahu (nebo lépe řečeno podél stěny) vedou schody. Není jich zrovna málo a vše ještě tak trochu komplikuje teplota kolem 40°C ve stínu. Celý výstup trvá asi tak hodinu, za kterou vypijete minimálně litr vody a naprosto dokonale propotíte všechno, co na sobě máte :-)

Po zdolání 1237 schodů se však naskytnou nádherné výhledy do širokého okolí, a to až k moři. Stojí to za to ;-)

Středa, 22.3.2017

Po dvou relaxačních dnech jsme si udělali výlet na Hong Island. Jak už název napovídá, jedná se o ostrov vzdálený od pevniny asi 6 kilometrů. Dopravili jsme se tam menší lodí zdejšího "domorodce", jehož služby jsme si na celý den koupili za 1800 ฿.

Samotný ostrov je poměrně malý a ke koupání je tu jen pár pláží. I přesto je tu ale velmi rozumné množství lidí. Můžete si tu vychutnat jemný bílý písek na pláži a azurovou vodu, ve které se prohání hejna barevných rybiček.

Odpoledne, před návratem na pevninu, nás náš průvodce ještě zavezl do laguny uprostřed ostrava. V průměru má asi 250 metrů a hloubka je všude kolem půl metru, takže je to vlastně takové brouzdaliště. A teplota vody? Pochopitelně víc než teplá :-)

Čtvrtek, 23.3.2017

Naším posledním výletem byla pláž známá jako Railay Beach. Vzhledem k obtížnému terénu, který ji obklopuje, není přístupná žádnou cestou z pevniny - dostanete se sem jedině lodí. Z toho důvodu jsme stejně jako předchozí den využili služeb zdejšího "domoroce", který nás na Railay Beach za dalších 1800 ฿ odvezl, počkal tam na nás a odpoledne nás zase přivezl zpátky na pevninu.

Cesta trvala trochu déle než na Hong Island - Railay Beach je od našeho hotelu vzdálená asi 10 km. Hned po vylodění jsme začali hledat nějakou trasu, kudy by se dalo vystoupat do nějaké vyšší polohy s výhledem. Zanedlouho jsme našli něco, co se vzdáleně podobalo pěšině. Výstup byl sice dost náročný, ale nakonec netrval ani tak dlouho jako nedělní výstup na Tiger Cave Temple.

Odpoledne jsme se po tomto dobrodružném výstupu sice chtěli osvěžit v moři na pláži Railay Beach, ale dno se svažovalo tak pozvolna, že jsme se nakonec rozhodli vrátit se k hotelu a strávit zbytek dne ve vodě tam ...

Pátek, 24.3.2017

Pátek už byl v podstatě ve znamení cestování, i když zatím jen do Bangkoku. Další letadlo, zpět do Moskvy a potom do Berlína, letělo až další den. Abychom ale nemuseli tolik spěchat, přespali jsme jednu noc v Bangkoku. Večer jsme tak mohli využít k poznání části (i když jen velmi malé) hlavního města Thajska.

Sobota, 25.3.2017

V sobotu jsme cestovali zpět do Evropy. Ve 12:40 už jsme startovali směrem na Moskvu. Do Berlína jsme dorazili kolem půl desáté večer středoevropského času. Cesta tedy reálně trvala 15 hodin.

Sobota, 27.5.2017

Dnešní den jsem strávil na kole. Metrem, nebo lépe S-Bahn, jsem se přiblížil až do města Oranienburg. To sice trvalo přes hodinu, protože se jede přes celý Berlín, navíc jsem si musel zaplatit lístek pro kolo, ale nakonec to stálo za to.

Z nádraží v Oranienburgu se na kole dostanete přes rušnější ulice velmi rychle - asi po jednom kilometru už jste na cyklostezce. Ta vede střídavě lesem, mezi poli nebo podél kanálu Oder-Havel nebo Vosskanal. Cyklostezka je až na pár úseků v perfektním stavu, a tak si můžete vychutnat dlouhé kilometry luxusní jízdy.

Cyklostezek je tu mnoho, dnes jsem jel z Oranienburgu směrem na obec Bernöwe, Liebenwalde, Zehdenick, Bergsdorf, Liebenberg a zpět na nádraží v Oranienburgu. Celkem asi 72 km ...

Neděle, 12.11.2017

Po opravdu dlouhé době se dnes opět naskytla příležitost k dalšímu příspěvku na blog. Společně s několika přáteli jsme totiž navštívili Funkturm. Pro všechny z nás to byla premiéra :-)

O této 150 metrů vysoké věži jsem psal už v článku z 11.4.2014. Nyní sem tedy přidávám pouze pár fotek ...

Pondělí, 12.3.2018

V pondělí 12. března jsem si domů přivezl nové digitální piano. Asi před rokem jsem se totiž po několikaleté odmlce vrátil k hraní na klávesy, ale typ Yamaha PSR-225 už nesl známky opotřebení (zejména trochu hlučnější klaviatura) a jeho rozsah mi přestával na mnohá cvičení postačovat.

Nejdříve jsem byl zvědavý, zda mě tento koníček třeba po několika měsících nepřestane bavit, ale nestalo se tak. V poslední době jsem proto začal uvažovat o nějakém lepším modelu. Horkých kandidátů bylo víc, ale nakonec jsem zvolil Yamaha CLP-635 z modelové řady Clavinova. Není sice zrovna nejlevnější, ale nabízí opravdu kvalitní klaviaturu s dostatečným rozsahem a zvuk koncertního křídla je skutečně ohromující ...

Neděle, 20.5.2018

Přestože už jsem v Berlíně přes čtyři roky a člověk by řekl, že už tady musím znát úplně všechno, dnes jsem poprvé navštívil místo u Postupimi, které nese název Ruinenberg.

V roce 1748 tu byly úmyslně vybudovány trosky (jak už samotný název napovídá) - např. rotunda, Ionické sloupy nebo divadelní stěna. Asi o sto let později byla vybudována Normanská věž. Toto vše tu bylo postaveno, aby "přirozeným" způsobem ukrylo vodní nádrž, která slouží jako zásobárna vody pro fontány ve spodní části parku (smšrem na jih).

Tento útvar byl silně poškozen v dubnu 1945 a teprve v letech 1994 až 2014 byl kompletně zrestaurován.

Neděle, 30.9.2018

Na konci září jsem se podíval na historicky významný bunkr nazývaný Flakturm. Toto není místní název, jedná se o soustavu věží, které byly postaveny během druhé světové války v Berlíně, Hamburgu a ve Vídni.

V Berlíně byly původně vybudovány tři takové bunkry, ale dochoval se pouze jeden. Jeho stavba byla dokončena v dubnu 1942. Měl sloužit k protiletecké obraně - jeho věže byly dimenzovány tak, aby na nich mohl stát kanon s dostřelem až 11 km do vzduchu. Zároveň bunkr sloužil jako úkryt a v době, kdy do Berlína dorazily sovětské jednotky, se tam prý vešlo až čtyři tisíce lidí. Bunkr byl ale postaven tak bytelně, že se ho sovětské armádě nepodařilo zbourat, a proto prý raději využili taktiku dlouhodobého obléhání. Dodnes jsou na zdech patrné známky poškození po útoku pomocí kanonů.

Dochovaný berlínský bunkr se nachází v parku Humboldthain nedaleko stanice U-Bahn a S-Bahn Gesundbrunnen. V současné době je využívaný jako rozhledna a lezecká stěna. Výhled směřuje v podstatě jen na severní část města, z jihu jej zakrývají stromy. Je odtud vidět např. na radar na Teufelsbergu nebo věž Funkturm, ale třeba televizní věž na Alexanderplatz vidět není.

Dnes bylo velmi hezké počasí, celé odpoledne jsem si vystačil jen s tričkem s krátkými rukávy. V parku Humboldthaim pod věží se lidé ještě slunili na dekách. Zajít na prohlídku Flakturm bych určitě návštěvníkovi Berlína doporučil - mimo jiné i z toho důvodu, že sem neproudí davy turistů.

Středa, 10.10.2018

V Berlíně se každoročně koná Festival of Lights. Letos jsem se přidal ke skupině několika svých kolegů a společně jsme tak ve středu strávili hezký večer.

Festival trvá asi týden a vyznačuje se tím, že se povětšinou sice významné, ale přesto fádní budovy každý večer promění v zářivé, barevné a do noci zářící kreace. Některé objekty jsou jen staticky nasvíceny, na jiných soutěží několik grafických společností z celého světa o nejlepší výtvory. Povětšinou jsou nasvětleny budovy v centru města. Existují dokonce i oficiální trasy, po kterých se návštěvníci mohou vydat ...

Mimo obrázků tentokrát na blog přikládám i dvě videa :-)

Sobota, 20.10.2018

Tento víkend jsme se třemi dalšími kolegy navštívili Hamburg - druhé největší město Německa.

Vyrazili jsme už v pátek hned po práci. Kolem páté jsme vyráželi z hlavního nádraží. Cesta trvala asi tři hodiny, ale přesto jsme kromě ubytování v hotelu A&O nacházejícím se poblíž centra stihli i povečeřet s naším společným bývalým kolegou, který se sem před nějakým časem odstěhoval za jinou prací.

V sobotu jsme hned ráno po snídani vyrazili do města. Za 12 Eur jsme si kokupili skupinovou celodenní jízdenku na U-Bahn, S-Bahn, autobus i lodní dopravu, takže jsme byli naprosto volní. Za celý den jsme stihli navštívit spoustu více i méně známých míst, např. městskou radnici, 132 metrů vysokou věž kostela sv. Petra z konce 12. století (coby nejvyšší bod města), světoznámou Labskou filharmonii nebo unikátní 427 metrů dlouhý Labský tunel (tunel Sankt Pauli) vedoucí pod severním ramenem Labe.

V neděli jsme potom zvolili trochu volnější tempo. Absolvovali jsme poznávací jízdu turistickou linkou autobusu 111, navštívili zdejší botanickou zahradu a vydali se na cestu zpět do Berlína.

Pondělí, 31.12.2018

Přesně před čtyřmi roky a devíti měsíci jsem opustil Prahu a celou Českou republiku. Přestěhoval jsem se do Berlína a stal se tam zaměstnancem německé společnosti Pinguin AG. Dnes, tedy po necelých pěti letech, sem nyní píšu poslední článek, kterým tento blog i celou životní kapitolu uzavírám.

Nikdy jsem na blogu nezmínil nic bližšího o mém zaměstnavateli. Pokusím se tedy krátce vysvětlit, jak tato firma vydělává peníze - a vysvětlím to na příkladu. Představte si, že jste advokát a nechce se vám zaměstnávat svou vlastní sekretářku. V tomto okamžiku přichází na scénu společnost ebuero AG, pro kterou firma Pinuin AG vyvíjí veškerý software. Od firmy ebuero AG dostanete speciální telefonní číslo (můžete si vybrat z mnoha měst po celém světě) a to si vytisknete na své vizitky, které poté rozdáte svým vlastním klientům. V případě, že potom některý z klientů toto číslo vytočí, dovolá se do callcentra, kde sedí stovky vyškolených sekretářek. Jedné z nich (vybraná sofistikovaným algoritmem) na stole začne zvonit telefon a současně se na jejím počítači zobrazí váš profil s veškerými detaily a nastaveními. Jedním z takových nastavení je oslovení, resp. jak si přejete, aby se sekretářka představovala. Následně tato vybraná sekretářka příchozí hovor přijme a představí se přesně podle vašeho nastavení. Váš klient tak žije v dokonalé iluzi, že se dovolal k vám do kanceláře a mluví s vaší osobní sekretářkou. Sekretářka má přístup do vašeho kalendáře, takže má třeba možnost vytvořit schůzku nebo vidí, zda jste právě dostupný pro případné přesměrování, pokud si to volající bude přát. Firma také nabízí mnoho rozšíření jako záznamník nebo sekretářku 24 hodin denně včetně víkendů a svátků.

Tento druh byznysu mě zaujal hned od začátku. Je to něco, s čím se běžně nesetkáte. Navíc díky tomu, že je to vývoj svého vlastního produktu, nikdy nehořely termíny. Když se něco nestíhalo, vedení to přijalo. Když nějaké řešení nevyhovovalo, dalo se o tom diskutovat a pozměnit ho. Prostě rozumný přístup. Navíc jsem pracoval v mezinárodním týmu (Brazílie, Francie, Itálie, Švédsko, Rusko, Indie, Bangladéš, USA a další), což dodávalo skvělou atmosféru. Dokonce jsme byli párkrát i v Thajsku, kde máme několik desítek dalších kolegů. Ale o tom pravidelný čtenář tohoto blogu jistě ví, protože jsem zde tyto služební cesty zdokumentoval :-)

Možná se tedy nabízí otázka, proč jsem se vlastně rozhodl pro návrat zpátky do Čech. Odpověď není úplně jednoduchá. K rozhodnutí mě postupně nahlodávalo několik skutečností, které se mi na životě v Německu nelíbí, a dále bylo také posilněno několika silnějšími impulzy. A ne jen pro čtenáře, ale také pro sebe (protože člověk má tendenci zapomínat), uvedu několik konkrétních příkladů:

• Velkým a opakujícím se impulzem pro mě byla situace s bydlením. Byt, kde jsem bydlel (Westendallee 109), se mi na jednu stranu velmi líbil svým provedením (prostorná kuchyně s opravdu nadstandardně rozsáhlou kuchyňskou linkou, velmi hezká koupelna apod.), ale na druhou stranu celý dům měl patrně nekvalitně udělanou zvukovou izolaci, takže jsem věděl i o tom, že sousedi zasunuli židli, pustili mikrovlnku, spěchali ráno do školy nebo do práce - o puštěné televizi nebo rádiu ani nemluvím. Bohužel jsem tedy nebyl spokojen se sousedy, kteří bydleli kolem našeho bytu. Před nějakým časem pod námi žila asi padesátiletá paní, která vstávala pravidelně o půl páté a pustila si rádio a občas si s ním docela hlasitě zpívala. Asi po jednom roce se odstěhovala a nahradila ji mladá rodina z Polska, která se zase vyznačovala tím, že na sebe neustále křičeli, případně se honili po bytě a mlátili se. Vím, že bych neměl strkat všechny do jednoho pytle, ale ať chci nebo ne, od této doby mám podvědomou averzi k Polákům. Všechny tyto problémy by samozřejmě šlo vyřešit přestěhováním. To má ale jeden háček.

  V Berlíně (ale z doslechu vím, že i jinde v celém Německu) je po bydlení velká poptávka, což se promítá nejen do neustále se zvyšujícího nájemného, ale také samotné shánění bytu je velmi obtížné. Představte si, že na internetu najdete třeba dvacet inzerátů bytů, které by se vám líbily, majiteli napíšete, že byste měli zájem o prohlídku a z toho vám odpoví třeba jen dva z nich. A když se dostavíte na prohlídku, už z dálky vidíte frontu ostatních zájemců. Běžné jsou prohlídky bytů s několika desítkami zájemců. Osobně jsem zažil prohlídku, kde jsem byl sám, ale i se zhruba třiceti dalšími zájemci. Jeden z mých kolegů se účastnil prohlídky se třemi sty zájemci. Toto není překlep, skutečně jich bylo 300. To je prostě děs ...

  Navíc mně opravdu nevyhovovala kvalita bydlení. Možná jsem jen hodně náročný, ale posuďte sami:

  • při hledání bytů jsem se setkal třeba s vybavenými byty, kde bylo křeslo nebo pohovka směrovaná hned do zdi
  • viděl jsem několik bytů, kde mají topení umístěno hned pod stropem - Němci asi ještě nepřišli na to, že teplý vzduch stoupá nahoru
  • v koupelně jsem viděl závěs nad vanou (aby voda nestříkala ven) dlouhý tak, že po něm člověk při sprchování šlape, nebo háček na osušku umístěný nad vanou tak nízko, že osuška na něm visící musí být nevyhnutelně namočena ve vaně
  • viděl jsem žaluzie větší než okno samotné, takže se neustále otírají o okenní kliku a navíc nejsou uprostřed okna, nebo žaluzie namontované na zdi nad oknem samotným, takže okno kvůli žaluziím nejde otevřít

  Pokud byste se chtěli domluvit na řešení některých z těchto problémů s majitelem bytu, jeden kolega nám vyprávěl "skvělý" zážitek. Říkal, že si na jedné prohlídce bytu všiml, že vůbec nešly zavřít dveře na toaletu. Zeptal se tedy majitele, jestli by s tím nešlo něco udělat, načež dostal odpověď: "Ale vždyť vy tady budete bydlet jen s manželkou, ne?" Takže tím pádem jako by všechno bylo v naprostém pořádku. Ze strany majitelů bytů je tedy naprostý nezájem něco řešit, protože pokud někomu byt nestačí, za dveřmi čeká nekolik desítek dalších zájemců ...

  Ale dost o německém bydlení. Není to jediná věc, ve které Němci prostě nejsou dobří.

• Další oblastí, kde by se měli zlepšit, je kvalita služeb. V průběhu mého pobytu v Německu jsem byl nucen komunikovat s několika známými a renomovanými společnostmi, např. autopůjčovna Avis, jedna z nejpopulárnějších německých bank Commerzbank, Vodafone, dodavatel elektrické energie Vattenfall apod. Průměrná doba reakce na email se pohybuje okolo jednoho týdne. Pro srovnání - pár emailů jsem si vyměnil také s některými českými institucemi a i v neděli mi přišla uspokojivá odpověď během dvou hodin. Co dodat?

  U autopůjčovny Avis, kde jsem byl trvalým zákazníkem (dokonce s nejvyšším statusem), se zase v únoru 2016 vyskytla chyba na jejich webovém portálu, takže jsem si musel rezervovat auto telefonicky. Přestože jsem je na tento problém mnohokrát upozornil a také od některých jejich zaměstnanců vím, že jsem tomuto problému rozhodně nečelil sám, se jim tuto chybu podařilo opravit až v listopadu 2017, tedy po více než roce a půl.

  Další společností, která na mě působí dojmem, že nemá ráda zákazníky, je jedna z nejpopulárnějších německých bank, Commerzbank. Bankovní převody tu trvají příliš dlouho, a to i mezi vlastními účty. Vždy čekáte do druhého dne, o víkendu nefungují vůbec. Jejich internetové bankovnictví také není zrovna nejlepší vizitkou. Např. při nastavování limitu platebních příkazů vůbec nevidíte, jaký máte nastavený současný limit - mají tam prostě jen pole pro zadání nové částky. Historii transakcí v jejich internetovém bankovnictví najdete nejvýše za období jednoho roku. Jednou jsem potřeboval o něco delší historii transakcí, takže jsem si musel osobně zajít na pobočku. Tam mi ovšem řekli, že mi ji nemůžou jen tak dát - musí prý výpisy poslat poštou, což samozřejmě trvá několik dalších dní. Navíc takový výpis stojí 3 Euro za každý měsíc ...

  A jen taková maličkost - Němci vůbec neznají něco jako variabilní, konstantní a specifický symbol. Dodnes jsem nepochopil, jak jim může párování plateb spolehlivě fungovat.

• Další oblastí, kde by se zejména Berlín mohl zlepšit, je veřejná doprava zastřešená společností BVG. Drtivá většina souprav v metru je stará jako Metuzalém a jezdí dost nepravidelně. Snad nejznámější větou v Berlíně je věta "Der Zug ist zurzeit unregelmäßig" (vlak nyní jezdí nepravidelně). Zná ji úplně každý, dole pod obrázky si ji můžete poslechnout :-) Pokud jde o stanice metra, některé jsou na tom lépe, ale v některých byste se báli. Jsou staré, odporné, špinavé a vyskytují se v nich bezdomovci a jiné nedůvěryhodné osoby (možná i uprchlíci). A třeba stanice U-Bahn Bismarckstraße je v rekonstrukci co já pamatuju, tedy několik let, a stále se ukončení nerýsuje. Mnoho stanic je stále vybaveno klasickými zrcadly místo digitálních displejů, jako tomu je v pražském metru naprosto běžně.

  Autobusy jsou o poznání lepší - na elektrické autobusy si berlíňané budou muset počkat údajně až do roku 2030, ale ty současné jsou aspoň novější a čistší než soupravy metra. Bohužel ale jezdí dost nepravidelně. Někdy jsou jen opožděné, jindy nejedou vůbec. Stalo se to několikrát mně, jiným kolegům se to stává celkem běžně.

  Na co jsem si za celou dobu také nezvykl, je to, že v autobusech musíte nastupovat jen předními dveřmi a musíte ukázat průkazku. Zejména pokud máte plné ruce (např. s nákupem), to dost obtěžuje. Asi nemají peníze na revizory ...

• Mezi další věci, které mi v Německu vadí, řadím kuřáky. Někdy mi přijde, že snad každý druhý Němec je kuřák. Když jdete po ulici, jen málokdy se vám podaří nenadechnout se cigaretového kouře. Párkrát jsem se stal svědkem rozhovoru kuřáka s nekuřákem a šokovalo mě, že kuřáci jsou na kouření hrdí. Osobně znám dokonce člověka, který naprosto vážně tvrdí, že kouření doslova zbožňuje a nikdy by s tím nepřestal. A to i přesto, že se kolem vyskytují poměrně blízcí lidé (kolegové) bojující s rakovinou.

• Dále nemám moc v oblibě německé řidiče. Nejvíc mi na nich vadí, že jsou (samozřejmě až na výjimky) velice striktní k pravidlům silničního provozu a nepoužívají mozek. Blíží-li se například takový typický německý řidič k začátku obce, až k téměř k samotné značce jede 100 km/h a těsně před značkou dupne na brzdy, aby rychlost snížil přesně na 50 km/h.

  Němci také mají na spoustě míst naprosto bezdůvodné omezení rychlosti. Je tomu tak i na dálnicích. Jedete a najedou je tam omezení 80 km/h s klasickým dodatkem "Straßenschäden" (škody na silnici). Problém je ale v tom, že tam ve většině případů žádné škody nejsou - dálnice je v pořádku nebo je tam jen nějaké opravdu nepatrné zvlnění, které změnu rychlosti opravdu nevyžaduje. Němečtí řidiči ale na skutečnost kašlou. Je tam přece omezení rychlosti a to se musí respektovat. Takže všichni dupnou na brzdy a jedou přesně 80 km/h. Protože se ale svůj vlastní mozek snažím používat a tyto úseky už znám, tato hloupá omezení prostě ignuruji a ani nevypínám tempomat. Díky tomu jsem dokonce zažil situace, kdy jsem se s někým předjel způsobem, že na úseku mimo omezení rychlosti předjel on mě a v úseku s omezenou rychlostí zase já jeho - a takto několikrát za sebou :-)

• Dále negativně hodnotím zavřené obchody v neděli a ve svátky. Představte si, že v sobotu má být slunečno, takže si chcete naplánovat celodenní výlet, a v neděli má celý den pršet, takže byste to využili a šli nakoupit potraviny na další dny. Nemůžete. Musíte omezit sobotní celodenní výlet, nakoupit a v neděli sedět doma. Nutno podotknout, že výsledek tohoto dle mého názoru hloupého zákona jsou přeplněné obchody v pátek a sobotu, což se samozřejmě nelíbí zákazníkům ani obsluze.
• Za další ne příliš praktické věci, i když přeci jenom ne tak intenzivní, považuji toalety v obchodních centrech za poplatek. Když jim tam vlastně jako zákazník přinesu peníze, mohl bych si snad odskočit zdarma, ne? Někdo by mohl namítat, že je tam udržovaný pořádek a čistota. To je ale v obchodních centrech v jiných zemích také a nic se tam neplatí ...
• Jako poslední, co tu zmíním, jsou hlučné sanitky. Je to až směšné a nikdy jsem si to neuvědomil, ale v Čechách slyšíte sanitku už z dálky a i když projíždí okolo vás, je to docela v pohodě. V Německu ji samozřejmě také slyšíte už z dálky, ale když projíždí okolo, není nebežné, že si někteří lidé zacpávají uši. Ten zvuk je skutečně nepříjemný a hlavně příliš hlasitý. Někde jsem četl, že je to tak schválně nastaveno kvůli řidičům, kteří si v autě pouští hlasitou hudbu a sanitku by potom neslyšeli. No, u záchranné služby bych asi jako řidič nechtěl jezdit ...

Někdo může mít odlišné zkušenosti, ale podle mého názoru kvalita života v Německu pokulhává v porovnání s kvalitou života v Čechách. To, že k Německu vzhlížíme jako k zemi, kde se dobře žije, je podle mě prostě způsobeno tím, že tam nežijeme. Známe jen jejich výrobky, které jistě kvalitní jsou. A z toho usuzujeme, že je tam kvalitní všechno. Ale není tomu tak. A Němci sami o tom nevědí, protože v tom sami žijí a nikdy nežili nikde jinde, takže ani nikdy nepoznali, jak to může vypadat, když věci fungují. Pět let starého rozhodnutí vycestovat do zahraničí určitě nelituji, byla to cenná zkušenost a navíc jsem vylepšil své jazykové znalosti, naučil se zajímavé technologie z oblasti mého působení a poznal spoustu prima lidí :-) Zároveň mi ale na životě v Německu spousta věcí vadí, takže v Německu se usadit určitě nechci. V Čechách jsem navíc dostal zajímavou pracovní nabídku. Tak proč odchod oddalovat?